Budíček v 6:15. S Kubou se nám chce čůrat, tak budíme zbytek expedice. Nechce se jim, ale nedá se nic dělat.

Kuba musí řešit hned po ránu neodkladné zážitosti a navzdory radám zkušených zálesáků odchází vstříc medvědímu doupěti. Loučíme se s ním.

Dnes jsme vyrazili s mou maličkostí za volantem. Je něco, co je třeba o naší posádce vědět: můj ctěný spolujezdec má spoustu skvělých charakterových vlastností, ale jeho schopnost cestování jakýmkoliv dopravním prostředkem na sedačce vedle řidiče se rovná vostrý nule.

Věc se má tak, že Standovi je zle, i když jen rychleji jde. O autě se vůbec nezmiňuju. Takže dnes si hned po snídani lupnul pro jistotu Kinedril (po tom, co si je přepočítal, aby mu vyšly až do konce cesty) a sedl na sedadlo spolujezdce. Po mém rozjezdu, kdy se Felociped rozkýval v rytmu metronomu při Radeckého marši, začal měnit barvu a skupenství. 😅

No, někdy obrázek vydá za tisíc slov, zbytek cest do Košic strávil takto..

Dnes nám to odsýpá rychle, navštívili jsme na jednom checkpointu pomník padlého pilota, kterého velmi vkusně a s pietou zahrnuli do země i s letadlem tak, že zůstalo jen památeční zadní křídlo. 😳

Po cestě krásná vyhlídka na Slovenské kopce, potom už cestou kolem Spišského hradu na východ do Košic.

V Košících rychlé kafe na náměstí (někdo dokonce Aperol – bál jsem se smát, aby mě nepraštil kabelkou) a vzhůru do země papriky, Orbána, melounů a jazyka, který nedává smysl ani pozpátku.

Konečně v Maďarsku! Je třeba uznat (ač nerad), že Vořech našel krásnou štěrkovnu, kde jsme se mohli vykoupat a ti, co jedou jen s igelitkou, si dokonce mohli i vyprat své jediné svršky a spodky..

Bylo jsme u nějakého hradu, jehož jméno se nesmí vyslovit. Teda možna smí, ale nejde to. Před ním jsme se Standou minuli odbočku a posádka Kopřifky trvá na tom, abych to tady zmínil. Nechápu proč. 🤷🏻‍♂️😀

Oběd v Sárospataku. Anglicky mluví jen jediná servírka, samozřejmě ta nejošklivější. Svět je plný nespravedlnosti.

Je třeba zmínit maskotku našeho auta, kterým se po hlasování jednoho člena (druhý se zdržel) stala kráva Jitka. Dnes Standa musel uznat její přínos, když jejím tělem zabil jakéhosi maďarského mutanta vosy a jezevce, který nám vlétl do auta. Je to hrdinka, která nás ochránila před jistým anafylaktickým šokem a Standovou hospitalizací a tím si vysloužila čestné místo vepředu.

V Tokaji jsme vyšlapali k obří soše Krista nad městem a do lomu pod ním na další koupačku. Nebylo vidět moc na dno, takže to bylo bez mé účasti, já si fotil zatím ještěrky, které jsou tady evidentně na lidi zvyklé a vůbec se nebojí.

Jedeme přes Debrecín směrem k Rumunským hranicím, těsně před nimi je náš dnešní poslední plánovaný checkpoint, pak přeskočíme hranici a jdeme hledat místo na spaní.

Tak poslední checkpoint byl první prubířským kamenem. Už cesta k němu maďarskou osadou, kde nám dospělí lidé vesele mávali a děti žebraly cigára nebo ukazovaly prostředníčky, byla výživná. Cesta jen z jemného písku, takže první rallye cross Felocipedu a Kopřivky. Moc pěkný! Po cestě zpátky nás v největších pískových “dunách” zastavil Passat s vycpaným holubem na střeše před námi, který evidentně mimo dálnici jel poprvé v životě. 🤦🏻‍♂️

Zatím nemáme kde spát, jdeme urychleně něco najít.