Po rychlé večeři už za tmy, jsme šli spát. Je tady takový vedro, že jsme spacáky sice rozbalili, ale nepoužili. K téhle noci je třeba ještě něco poznamenat. To místo, co jsme si v noci v nouzi vybrali v ořechovém sadu mezi slunečnicovým a kukuřičným polem, mělo velké kouzlo. Mravenců, škvorů a dalších zástupců hmyzí říše tady byly, nebojím se to napsat naplno, celé rodiny!

Něco v noci kolem stanů neustále vraždilo zbytek fauny, takže do ticha se každou půl chvilku ozvalo smrtelné chrčení nějakého nebohého zvířete. Ráno jsem hledal před stanem hromádku z kamení, o které jsme vtipkovali před spaním. Vořech hned u snídaně začíná trénovat na telefonu morzeovku. Nikdy nevíš.

Nestíhám to za jízdy fotit, ale je to exotika. Právě jsme na ulici, kromě toulavých psů, potkali snědého gentlemana v aksamitových kalhotách.

Prach a písek je všude. Všude. Potřebujeme se vykoupat.

Vlezli jsme do supermarketu a co čert nechtěl, narazili jsme na Kozla 😀

Projíždíme městem Oradea, které je o trochu větší než Plzeň a patří k nejbohatším městům v Rumunsku. Je to velké, špinavé a temné místo. Ne tak temné jako náš dnešní transylvánský nocleh, ale žít tady nechceš.

Našli jsme krásné místo na dnešní umytí. Je tady jen malá skládka, narozdíl od jiných podobných míst. Trochu nás zarazilo, že kameny v řece jsou temně černé, čímž se diametrálně liší od jakýchkoliv jiných kamenů v okolí. Standa přemýšlí, jestli není kousek nad námi nějaká chemička a do vody odmítá vlézt.

5 metrů od Kopřifky leží patrona z brokovnice, pod tou skládkou je stoprocentně nějakej frajer smotanej v koberci, kterej dostal nabídku, co se nedá vodmítnout.

Další checkpoint byl první offroadový – výjezd na vyhlídku na špičku nejvyššího kopce široko daleko. Po cestě krásná přehrada.

Na kopec jsme se šplhali statečně, ale cca 15m před vrcholem už Felociped jen hrabal apři otáčení sedl na levý práh. Naštěstí se z toho dokázal vyhrabat. 💪🏻 Prohnuli jsme si plech pod motorem a dělal nám docela kravál, pak dostal na příštím hrbolu další ránu a ohnul se zpět. Vyřešeno.

Kopřifka dosáhla vrcholu jinou cestou, takovou pozvolnou, nebál bych se říct “dětskou”. Nechtěli jsme jim ale kazit radost a tak jsme jim naoko poblahopřáli a jeli pryč. 😅

Dojeli jsme na další checkpoint, je to starý lom, který je narozdíl od ČR otevřený. Začátek byl super, cesta k lomu bezva, lom krásnej, bohužel výběr další trasy se nám moc nepovedl. Vybrali jsme kamenitou trasu do kopců, kde jsme po zdolání prvního z nich dojeli i přes odpadávající kusy aut do poloviny druhého a raději to otočili. Standa po zahrabání se odchází v půli kopce z auta, odmítá pokračovat nahoru i dolů a nepěkně nadává. Ztratili jsme většinu vzorku na pneumatikách, kus z výfuku a notnou dávku sebevědomí. Kopřifka má díru ve výfuku, takže večer bude muset být pitstop a obujeme konečně naše Vraníky.

Na uklidněnou jsme šli na oběd a jak jsem vypozoroval, anglicky mluví vždy jen jeden člověk z osady. Nevím, jestli je tahle výsada dědičná nebo volená, ale když se pokusím o angličtinu, jdou sehnat toho jednoho jediného vyvoleného šamana. Je to tak všude. V restauraci menu pouze rumunsky, takže pro nás trochu slepá mapa. Při placení jsme napodobovali zvuky zvířat co jsme sežrali (kuře a prase), aby paní věděla, co kdo měl. 🤷🏻‍♂️