Při dojezdu do cíle, dřív než jsme se stačili domluvit co a jak, Kuba vyskakuje za jízdy v kempu a než stihneme vystoupit z auta, rozbaluje stan. Hlavně aby jsme mu nerozmlouvali pařbu s novými kamarády! 😂 Nevadí, přes obavy z nočního veselí parkujeme a jdeme do vesnice.
Já chytám sociální fóbii hned po příchodu, Standa o něco později. Kuba nosí piva tak rychle, že místní na sebe začínají nervózně pokukovat a tiše vysílají toho nejstřízlivějšího s náklaďákem do Orsawy pro další sudy. Vedle nás slaví ve stoje skupinka, kde z ničeho nic omdlévá a padá na beton mladá holka. Ostatní ji berou stranou na panáka, netuší ale, jaké je potkalo štěstí v podobě Vořecha, který jim jde opakovaně vysvětlovat, jakou má děvče dostat péči, medikaci a jak pro jistotu provést diagnostickou laparotomii. Jsou velmi rádi. 😅
Já odcházím cca v 6 zpět do kempu, který už se nám postupně zaplnil.
Po chvíli přichází Standa, který měl vzhledem ke své neschopnosti cestovat jako spolujezdec, natož po opici, za úkol přijít včas a v relativně uspokojivém stavu. U místní babičky si koupil láhev medoviny a tak jsme se rozhodli, že si dáme ještě před spánkem panáka, protože co kdyby to bylo zkažený, že? 🤷🏻♂️ Nemilé bylo naše zjištění, že si Standa s Kubou omylem vyměnili igelitky a nám tak na přípitek zbyl pouze pytel lipového čaje a 3 lahve medu. 😂 Medovina se hřála na zemi u spolujezdce v Kopřivce. Rozhodli jsme se tedy, že se zkusíme do té Felicie dostat, nemůže na tom přece být nic tak těžkého. Po prvotních nezdarech jsme upoutali pozornost ostatních posádek, které náš pokus zaujal natolik, že se k nám přidaly a přinášely stále odvážnější a odvážnější nápady.
Vyzkoušeli jsme snad vše, co se kluci ve Valticích naučili, ale nic nezabralo. Zkoušeli jsme drátem vytáhnout špunt na dveřích, vyháčkovat kufr, stáhnout okénko lepící páskou, zkoušeli jsme dokonce půlkou tenisáku vyrazit zámek, nic nezabralo.
Po tom, co kluci z Ostravy přinesli baseballovou pálku, jsme snažení ukončili, dostali od nich panáka domácí slivovice a šli spát.
Ráno budíček do upršeného počasí, sbalení stanů a vzhůru domů!
Po cestě v Rumunsku stojí za řeč snad jen turecký záchodek u silnice, kde jsme zastavili pro kafe. Více bych to nerad rozebíral. Pro vaše dobro.
Vzhledem k tomu, že jsme si nekupovali rumunskou dálniční známku, sjeli jsme před hranicemi s Maďarskem na běžnou silnici a dojeli k hranicím. Netušili jsme, že rumunští a maďarští pohraničníci fungují stále ve stavu plné pohotovosti ze šedesátých let. Nepomohla ani revolta ve formě troubení celé dlouhé kolony, vlastně možná spíš uškodila. Čekali jsme 2,5 hodiny na kontrolu občanky… Jediné, co potěšilo, byly dvě rakouské babičky na motorkách, které si nás pamatovaly z Transalpiny 🤩
V Maďarsku na dálnici nám z ničeho nic v plné rychlosti motor Felocipedu vypověděl službu a odmítal naskočit zpět. Po zastavení na krajnici, oblečení reflexních vest, určení potencionálních závad a připevnění tažného lana se umoudřil a my pokračovali dále. Shodli jsme se, že to asi způsobila Standova těžká noha, kterou nesundal cca 1,5 hodiny ze země. Bohužel pod ní měl plynový pedal a Felociped toho měl prostě dost.
Navzdory předpokladům nejedeme do Budapešti, ale pokračujeme dál až na Senecká jezera. Večer přijíždíme do kempu, kde už není žádný personál a tak stavíme stany, dáváme si jídlo a jdeme spát. K ránu nás budí někdo, kdo má v paneláku naproti kempu zřejmě nevalnou pověst, protože zhruba od 4 hodin ráno začíná pracovat s kladivem. Asi montuje skříně, kdo ví. Spát se dá špatně, tak z kempu v 7:02 odjíždíme, naštěstí včas, aby nás obsluha nechytla a my nemuseli platit 😅 Následuje obligátní mytí řití v Seneckém jezeře a jedeme vzhůru domů.
Děkujeme za přízeň a držení palců! 😊