Večer se stalo něco, z čeho jsme měli strach celou dobu – po rozbití tábora k nám na kopec přijelo auto jiné posádky, které zřejmě název našeho týmu “Asociálové” nic neříkal. Plynule se včlenili do kolektivu a už se jich nedalo zbavit. Naštěstí jejich druhý vůz nedojel pro poruchu ani na start, jinak by jich bylo ještě víc. A měli by slivovici. Vzhledem k blízkosti osady jsme je vzali na milost, protože v případě napadení je 6 víc než 4.

V noci lítal vítr rychleji než hormony puberťáků a vzhledem k tomu, že jsem spal na návětrné straně, byl jsem krom spacáku přikrytej i ohnutým stanem.

Je tady neuvěřitelné množství čápů, prakticky jsme spali uprostřed čapího hejna. Spojitost s vysokou porodností v místní osadě opálených bude zřejmě jen náhodou.

7:30 a vyrážíme, není na co čekat a dnes musíme dojet do Rumunska. Míjíme nádherný hrad Kapušany a míříme přes Prešov na jih k Orbánovi.

Jsme v Maďarsku. Míjíme jedno melounové pole za druhým a zastavujeme v pískovně u vody, kde jsme byli před dvěma lety. Probíhá povinně mytí řití a svištíme na první a maďarský checkpoint.

Checkpoint byl na krásném maďarském hradu, ale bylo u něj tak sto gumbalkánových aut a průběžně se vyměňovaly. Klaksony, rádia, chlast, kurvy a chlebíčky, tak to tady vypadá. Pokud si dnešní den k návštěvě téhle nádherné historické památky vybrala rodinka s dětmi, troufám si říct, že nebudou nadšeni.

Poslední checkpoint v téhle zemi je maďarské Rio de Janiero, socha Ježíše v nadživotní velikosti. Vzhledem k tomu, že jsme tady už všichni (kromě Pavla byli), nahoru k soše jsme nešli. Pavel si může najít forku z minulých ročníků a musel se spokojit s koupačkou v lomu za Ježíšem.

Projíždíme Maďarskem směr Rumunsko. Nerozumíme vůbec ničemu, je 31 stupňů, což je bez té klimatizace už kapku nepříjemné a auta se začínají přehřívat. Kopřifka má už v tomhle Mordoru puštěné topení. Na našem motoru si můžeme úplně v klidu udělat steak Wellington včetně příloh a dezertů. Co budeme dělat v Rumunsku, kde předpověď hlásí příští dny 38 stupňů, je mi zatím záhadou.

Po 100km jsme našli první hospodu na oběd těsně před hranicema s Rumunskem.

Jedeme Rumunskem podél hranic s Ukrajinou směrem k dalšímu bodu, nevypadá to, že ho dnes ještě stihneme. Spíš budeme co nevidět hledat místo na spaní, protože v Rumunsku je čas posunutý o hodinu dopředu.

Navigace nás dovedla na místo, které pokládala podle značení za silnici minimálně třetí třídy. Reálně to byla lesní cesta plná poměrně velkých děr zalitých bahnem uzavřená rozrostlými stromy. Potkali jsme na cestě rozvaleného pasteveckého psa, který v tom vedru vypadal, že dlouho nevydrží. V půlce jsme potkali na liuce dva pastevce krav, kteří rozhazovali rukama, zřejmě nás povzbuzovali. Standa střídavě syká a raduje se. Auta jsou pd bahna a poškrábaná, ale budeme vypadat jako drsňáci.

Dojeli jsme do vsi, ale cesta je zablokovaná krávami.

Pasáčkovi se práce příliš nedařila, ale nemějme mu to za zlé, neměl to na tom kole úplně jednoduché. Po pár minutách prokličkováváme mezi skotem a míříme dál.

Ztratili jsme Kopřifku. Standa se rozčiluje, že kvůli čekání na ně jede 20 km/hod. Na tachometru má 75, azřejmě máme tachometr ve stopách. 😂 Nakonec se ukáže, že Kopřifka jede celou dobu za námi. Evidentně taky 20..

Projíždíme městem Baia Mare. Je to hezký, upravený a civilizovaný město, i když oproti libovolnému místu v Maďarsku je krásný i Chánov. Maďarsko je jedna velká, černá díra, i Rumuni jsou deset let před nimi. 🤦🏻

Příšernej výjezd k potencionálnímu místu přespání. Sice jsme vhodné místo nenašli, ale jako bonus jsme odrovnali pneumatiky a doufám, že jen zohýbali plech pod motorem. A to se co Horste? 😅

Nakonec jsme vyjeli do lyžařského střediska 900m nad mořem a našli moc pěkný místo u lesa. 🙏🏻