Ubytovali jsme se ve výšce 1000 metrů nad mořem, na opuštěném místě a s bouřkou za humny. Za svitu blesků jsme postavili tábor, povečeřeli a na můj popud jsme začali s pomocí internetu studovat pravidla setkání s medvědem. Po půlhodince studia můžu zodpovědně říct, že při setkáním s medvědem není potřeba dělat vůbec nic – medvěd udělá vše za vás. Posílili jsme noční hlídku a k Myslivci jsme na stráž postavili pro tentokrát raději i Honzu Bechera.

První dnešní checkpoint je ve skalním průsmyku, za který by se nestyděli ani producenti Pána prstenů. Nic pro klaustrofobiky, skály fakt jako by na člověka padaly.

Zastavujeme u stánků s upomínkovými předměty, ale kromě nožů ze Sovětského svazu, plyšových Pikachu a ovčích kůží tady toho moc není.

V horské zatáčce prodává paní s liščími čumáčky pod tričkem opravdové lišky. I hřiby jsou tady obří, zřejmě je to ještě stále následek Černobylu.

Stoupání, ještě 30km. Chytili jsme před námi 2 kamiony, kteří to ve zdejších serpentinách místy rozjedou až na 25 km/hod. Standa má tik v oku a tvrdí, že ta cesta nebude mít konce. Trvalo to dlouhých 9km, kamiony naštěstí odbočily na odpočivadlo a nám už nic nebrání rozjet se naší běžnou cestovní rychlostí.

Dojeli jsme k checkpointu, rumunskému podzemí, bývalému solnému dolu. Standa odmítá platit 20 korun za parkování, tak se vracíme zpět do vesnice, kde viděl krásná místa. Po příjezdu na ně zjišťuje, že jsou jen na 20 minut k místnímu obchůdku. Jede tedy přeparkovat jinam. Sice máme půl hodiny v hajzlu, zase tam můžeme jít přes vesnici pěšky a Standa má radost. Dal jsem si nanuka a čekám, až se vrátí z přeparkování…

Do podzemního solného dolu se dá zajet jen autobusem. Čekáme tedy ve frontě na lístky a modlíme se, aby nám autobus neujel.

Podařilo se, jedeme autobusem 1,5 km do hory, kde nás vykládá a schodišti dolů přicházíme do něčeho, co jsme tady nečekali – pravá rumunská Matějská pouť v jeskyních. 🤦🏻 Po cestě na schodech Pavel nevydržel s ochutnal cosi bílého ze zdi. Překvapivě to nebyla sůl, ale spíš exkrement od netopýra nebo plíseň. Od kaváren, restaurací, stánků a lanových center se držíme raději trochu dál, i když oběd jsme si tady dali.

Je to jako by si Kočkovi postavili řetízkáč, autodrom, dům hrůzy a střelnici v Koněpruských jeskyních. Neuvěřitelné.

V každé vesnici je minimálně 5 čapích hnízd, což v praxi znamená, že je buď čapí maso při konzumaci jedovaté, čáp je tady posvátný a nebo je životní úroveň v Rumunsku na tak dobré úrovni, že jim nestojí za to je sežrat. V Maďarsku je už dávno všechny sežrali i se zobákama.

Je takové horko, že nemůžu mít na místě spolujezdce natažené nohy dopředu, protože je to tam rozžhavené od motoru tak, že se tam nedá ani udržet noha. 😳

Další checkpoint je smaragdové jezero. Cestu k němu jsme našli docela hezkou, kamenitou cestou do ostrého kopce, kterou bysme bez Vraníků určitě nevyjeli. Potěšilo mě, že ostatní posádky kvitují mé tričko “Prdel za Plzní”, evidentně jsou tady jen samí lidé s vkusem a smyslem pro estetiku.

Přírodní rezervace Smaragdového jezera je nádherná, kluci se vykoupali, navzdory cedulím se zákazem, a vydali jsme se na cestu dál.

Odjížděli jsme po normální cestě a zjistili, že do přírodní rezervace je vjezd zpoplatněný 25 Lei za osobu. Zřejmě tady nepočítají s tím, že se pár chytrých hlav v Československu rozhodlo vyrobit před 30 lety auto, které vyjede naprosto všechno a přijede jim tam po cestě, kterou nevyšlape ani Rumun zocelený prací na poli po svých. 😄 Nikdy jsem neviděl Standu šťastnějšího.

Cesta odsud připomíná počítačovou hru, ve které se postupně zvyšuje obtížnost. Zabředáváme do divočiny čím dál více a po dvou sjezdech, které bysme už asi zpět nevyjeli, dojíždíme k dalšímu jezeru. To už není smaragdové, je spíše do hněda, zřejmě proto, že tady hraje hudba a místní mají úterní mytí řití. Rychle pryč.

Dojeli jsme na dnešní poslední checkpoint k boudě v lese, naprosto nezajímavý. Vyrazili jsme hledat dnešní ubytování, vyjeli jsme vstříc krásnému kopci s planinami, na kterém by se chtěl ubytovat každý. Bohužel na sjezdu na silničku na kopec jsme potkali pasáčky a museli bysme projet skrz stádo ovcí, čímž bysme domorodcům prozradili naši polohu, což rozhodně nikdy není náš úmysl.

Našli jsme jinou cestu, skrz remízky, popadané stromy a díry jsme dojeli pod kopec a jali se na jedničku a plný plyn nahoru. Bohužel, tohle bylo po tom, jakej kouř dostal Felociped po cestě sem, už nad jeho síly. Zůstali jsme stát tak ve třetině kopce a zvolili taktiku Pepíčka ze sajdkár, abysme předešli převrácení našeho cenného stroje. Standa řídil, já byl vykloněnej půlkou těla z auta, abych ho alespoň trochu vyvážil. Jestli tohle pozoroval z kukuřice medvěd, jistě mu to připomnělo mládí v cirkusu a v noci přijede na motorce a bude žonglovat, aby potěšil světské kamarády od fochu.