Večer nás překvapily zvuky divočiny a nebyli jsme schopni určit, co jsou zač. Standa slyšel zvuk koňských kopyt, táhnoucích vůz, já s Pavlem divoká prasata požírající kukuřici. Nutno říct, že Pavel je myslivec v zácviku, takže není třeba dodávat, kdo byl blíže pravdy. Kuba si dal dvě piva s medvědem, prozrazuje naši polohu svítícím telefonem a hlasitou hudbou a neví. Měli jsme za to, že tady medvědi nebudou, dokud jsme na internetu nenašli výzkum ze Slovenska, kde zjistili, že se medvěd živí ječmenem, pšenicí a kukuřicí. Na to, že jsme se ubytovali mezi ječmenem a kukuřicí, asi upozorňovat nemusím. Kolem polí jsou elektrické ohradníky, takže jestli přijde, jsme jediná potrava. Snad mu bude vadit, že tady nemá své oblíbené trojchodové menu pohromadě.

V 1 hodinu ráno měl Standa branné cvičení při statečném odhánění stáda divočáků od našich stanů. Budiž mu za to vzdán hold navzdory tomu, že koňská kopyta odhánět nebylo potřeba. 😅

Uměle vytvořené jezero Siriu. Krása takhle po ránu. Vzhůru na bahenní sopky. 😊

Je strašné vedro, hodně přes 30 stupňů, což je v kombinaci s půštěným topením na maximum smrtelná kombinace. Cokoliv vypijeme, vymočíme okamžitě přes záda.

Odpočívadlo po cestě k sopkám, na kopečku, s otevřeným výhledem do krajiny. Ideální místo na vypocení se mimo kabinu auta.

Než jsme se osvěžili, našel si Felociped nového kamaráda. Ten opět, jak je tady špatným zvykem, nedbal na nápis na dveřím a přišel si s námi poklábosit. Pavel měl obavy z jeho obáváneho kousnutí, naštěstí stihl před jeho jedovými zuby včas uskočit.

Jedeme nádhernou cestou po hřebenech s výhledem na okolní krajinu. Je to boží. O cestách tady nevědí ani mnozí místní 😅

Dojeli jsme do oblasti bahenních sopek. Je to zajímavé místo, podzemní plyny tady chrlí bahno a to zasychá do tvaru malých sopek. Bylo hezký to vidět, ale nic moc tady není, kromě pár bublajících děr v zemi. Jinak je to měsíční krajina, kde by se s trochou červeného Balakrylu dal úspěšně natáčet Marťan 2. Standa zkoušel do jedné sopky šťourat klacíkem, ale na dno nedosáhl, čímž nevědomky potvrdil teorii, která prokazuje, že na délce klacíku záleží vždy.

Žije tady užovka sarmatská, nejmohutnější a druhý nejdelší had Evropy, který dorůstá někdy až do skoro 3 metrů. Koukáme si pod nohy na spadlé větve, protože všechno může být had. Jedeme do Bukurešti!

Stavíme na oběd, Jirku Babicu znají i v Rumunsku.

Jedeme směrem na Bukurešť a teplota přestává být snesitelná. Je 37 stupňů, ve Felocipedu tak 60, místo na nohy pálí i přes žabky. V Kopřifce se uvařily telefony, já svůj chladím v ruce z okýnka alespoň ve větru. Zítra a pozítří má být 38.

Silnice je teď dvouproudová, rozbitá, ale povolená rychlost je 100 km/hod. Jedeme 80 a předjíždí nás kamiony, které si rozhodně neberou sevítky. Zlatej medvěd!

Potkali jsme první říčku, kde by se dalo provést mytí řití. Přijeli jsme k ní, ale koupali se tam místní a na hladině plaval bešamel, za jehož konzistenci by se v exkluzivních restauracích v centru Paříže nestyděli ani renomovaní šéfkuchaři. Tak to nepůjde.

Bukurešť. Topení na max, 42 stupňů. Grilovačka v přímém přenosu, Finové by se od nás mohli učit saunování.

Vjíždíme do centra Bukurešti, Felociped chcípá a odmítá nastartovat. Zastavujeme u autobusové zastávky a necháváme ho vydechnout.

Felociped se po chvilku opět probouzí k životu, Kopřifce se rozvěcuje symbol baterky a oleje. Města nám evidentně nejdou. Teplota oleje nám jde nahoru i s topením naplno.

Tak jo, teplota v autě už je nesnesitelná a uvařili jsme brzdovou kapalinu, museli jsme auto okamžitě odstavit. Vyrážíme k Paláci Parlamentu 2 km po svých.

Game changer – sotva jsme vyrazili, začala totální průtrž mračen. Alespoň se ochladí odpočívající auta.

Schovali jsme se na autobusové zastávce a počkali, až se bouře přehnala, pak jsme pokračovali 2 km k Paláci Parlamentu.

Silné zemětřesení dalo Ceaușescovi záminku ke zboření celé čtvrti Bukurešti a stavbě tohoto obřího paláce. Objemem je třetí největší na světě po hale na Cape Canaveral na Floridě, kde se montují rakety, a pyramidě Quetzalcoatl v Mexiku.Je to monstrózní stavba (druhá největší administrativní budova po Pentagonu), s jejíž pořizovací hodnotou se Rumuni dodnes ekonomicky nevypořádali.

Čekal jsem od Bukurešti moderní město, ale to se nekoná, vypadá trochu jako by se toho od revoluce moc nezměnilo.

U Paláce se mi chtělo na záchod, zašel jsem do kavárny naproti, kde mě nechali jít na záchod a kluky ani neobsloužili, jsme tak špinaví, že jsme jim asi nepřišli jako solventní klienti. 😂

Bouřka byla pořádná, vidíme polámané stromy na autech a konečně brodíme, jen tedy ve městě.

Vyjeli jsme z Bukurešti a jedeme si hledat dnešní nocování. Brzdy vystydly a fungují.