Pro hledání místa k přespání jsme museli jet daleko za Bukurešť, protože jsme chtěli spát na kopci a kolem Bukurešti není ani jeden. Po dojetí k prvnímu kopci sjížíme k dálnici, zatím co slunce už povážlivě zapadá. První cestička nahoru vede kolem několika místních snědých gentlemanů evidentně na zahradu jednoho z nich. Raději se otáčíme a jedeme hledat, gentlemani nám ale při odjezdu vesele mávají.

Další cestička vede po panelové cestě vysoko, ale končí závalem, navíc u stáda ovcí, jejichž majitel nevypadá, že je rád, že nás vidí. Něco si mumlá a kvapem míří zpět do vsi, zřejmě pro posily.

Nakonec se zadařilo najít místečko na kopečku, vedle kuliřičného pole, kde celou noc štěkají psi z vesničky, zatímco místí pořádají diskotéku s hlasitou hudbou a holkama, co umí věci s perskou tyčí, které jsme nikdy neviděli.

Je takový horko, že si leháme na spacáky a okamžitě usínáme.

Po cestě na první bod potkáváme nějakou vodní nádrž a po 2 dnech, kdy se z nás špína už loupe, se konečně koupeme. Není to nejčistší, ale voda to je.

Pokračujeme dál. Smrdíme rybinou tak, že očekávám, kdy se k nám opět připojí mobilní gynekologická ambulance.

Přejeli jsme díru na silnici a znělo to, jako by nám ze stroje něco upadlo. Standa si zkontroloval klíče, doklady, telefon a prohlásil, že to nemohlo být nic důležitého. 😄

Dnešní první checkpoint je hrobka rumunských králů.

Krásný místo, Michal I. Rumunský byl poslední rumunský král. Dostal nejvyšší sovětské vyznamenání za to, že za druhé světové války jako vrchní velitel ozbrojených sil přešel z německé na sovětskou stranu. Sověti se mu za to po převratu v roce 1947 odvděčili vynucenou abdikací a král raději emigroval až do své smrti do Švýcarska. Taková klasická sovětská láska k bližnímu svému.

Vjíždíme na silnici Transfagarasan, která nás převede přes Karpaty z jihu na sever. Spolu s Transalpinou jsou to nejvýše položené silnice v Rumunsku, pro naše stroje to bude další výzva. Transfagarasan je také známý medvědy pohybujícími se podél silnice. Snad nějakého potkáme.

Po cestě míjíme 9. největší přehradu na světě. Na fotkách to tak nevypadá, ale je to obrovský.

Stavíme na koupačku, u parkování houba, která smrdí jako 14 dnů mrtvý medvěd. Hadovka smrdutá. Strašný. V tý houbě něco umřelo a už je to dost dlouho.

Zvolili jsme cestu tunelem a lesem kolem přehrady, 99% ostatních jede po silnici, my si to děláme zajímavější.

Po cestě zastavujeme ve výšce 1400 m, protože před námi jede autobus a v téhle rychlosti bysme to uvařili hned. Při té příležitosti zjišťujeme, že Kopřifce teče brzdová kapalina do prostoru nohou u řidiče. To není ideální, čeká nás ještě cca 700 metrů nahoru a potom 2000m dolů s nohou na brzdě. Voláme Pepíčka. Standa radí brzdit motorem a ručkou. 😂

Pokud poteče voda, Autoservis Hrachovec radí vrazit do systému plnotučnou hořčici. 😂😂

Vyjeli jsme na Transfagarasan v pohodě. Narozdíl od většiny posádek jsme neměli štěstí na medvěda, my ho nepotkali, možná to má spojitost s tím drápem, co mám na krku. Ale vystoupali jsme do 2043 m. nam mořem a to se počítá. Je to tady nádherný!!! Dáváme si oběd, kupujeme nálepku na auto a sjíždíme dolů. Dnes to bude bez komentáře, protože je moc fotek.

Pasáčci podojili ovce a odjeli i se psama, máme klid. Je tady milion much.

Dnes jen takhle krátce, zítra znovu přes Karpaty druhou krásnou cestou – Transalpinou.