Večer se k nám připojila posádka jiného vozu. Posedělo se, popilo, celou dobu nás hlídal šéf všech místních pasteveckých psů. Je to nejmenší pes ze všech, takovej, co ho ve škole šikanovali a on si to teď kompenzuje vedením psího gangu. Dali jsme mu housku, chleba a sýr a spal u nás a hlídal celou noc. Je to vostrej týpek.

Standa ráno vylézá ze stanu a nevypadá dobře. Hledá boty a podezírá našeho psího kamaráda, že mu je ukradl. Včera poseděl asi trochu moc, to bude cesta. 😂

Boty se našly!

Checkpoint ve městě Sibiu, most, který spadne, když na něj vstoupí někdo, kdo lhal.

Místní hudební kapela s jejich světoznámým hitem Hajda Šukajdá. Je to smutná píseň o nenaplněných touhách mladé, zamilované dívky, která je odloučená od svého chlapce a při těžké práci na poli vzpomíná na hezké okamžiky se svým chlapcem. 😅

Kopřifka vybrala krásnou offroadovou cestu, v průběhu několikrát stavíme a Standa se koupe. I po třetím koupání se za ním v jinak průzračné bystřince line stopa jako při ztroskotání ropného tankeru. Očekávám zítra oznámení ministra životního prostředí o ekologické katastrofě a jeho osobní účast na místě.

Po cestě nabíráme ve studánce vodu a potkáváme několik krásných jezů.

Dokonce jsme si i zabrodili, přerod Felocipedu v ponorku byl plynulý a bezbolestný. Pro nás, pro Felociped míň.

Vystoupali jsme do výšky 1730 m. Po cestě dolů jedeme za VW Amarok lesáků, kteří bohužel jedou tak pomalu, že jim po několika stech metrech dochází, že pustit nás před sebe bude pro ně výhodnější. Navzdory několika zastávkám nás nedojíždí, ale když nemají pořádnej stroj do terénu, neměli by sem jezdit.

Sjeli jsme odhadem po 60 km pekelné cesty zpět dolů, napojujeme se na Transalpinu a míříme na vrchol Transalpiny.

Dáváme si oběd, určujeme azimut a vyrážíme nahoru!

Standovi je nedobře, bere si dva Kinedryly a předává mi oře. Vyrážíme za Kopřifkou a těšíme se na vrchol.

Něco se pokazilo, nejedeme nahoru, ale dolů. Nechápu, jak je možný minout něco tak velkého, jako jsou Karpaty, ale nám se to právě povedlo. 🤦🏻😂

Cesta je nekonečná, vůbec to neutíká. Standa vypadá jsko v posledním tažení, studuje příbalový leták od Kinedrylu, hází do sebe další sepisuje závěť. Když usne, dopisuji mu do ní nějaké drobnosti ohledně cenností které vlastní.

Postupně se střídáme v řízení, protože Standa nekomunikuje a bez rádia se ta cesta dost vleče. Zjišťuji, že cesta v Kopřifce je výrazně komfortnější, těch 10 kW je hodně znát. Najednou nemusím jet do každého kopečka na dvojku a plný plyn.

Standa se nám vylepšil, už mluví, ale trpí a modlí se, sbysme byli už v dnešním ubytování. My všichni se modlíme. 😅

Do cíle jsme se rozhodli nejet, protože by nám to zabralo hodiny. Skončili jsme v objednaném penzionu a jdeme se zaslouženě odměnit za další Gumbalkán. 🙂

PS: Sedl jsem na postel a propadl se až na zem 🤦🏻