Den 8. Kohouti, holubi a Slovensko

13. 7. 2024 Nezařazené

Bydleli jsme v pensionu u milého, německého manželského páru na sklonku života. Pokoje byly čisté, sž na sprchový kout, kde by nejeden český mykolog zajásal při objevu nových druhů. Je nám to jedno, osprchovat se v pitné vodě je blaho.

Kuba si stěhuje na pokoj lednici. Jsem nucen napsat, že ta lednice nám nejednou zachránila život a vůbec nevím, co bysme si bez ní počali. (Je to tak správně, Kubí? 😅)

Dáváme si večeři a zjišťujeme, že kromě toho, že paní domu vesele švitoří jen německy, její kuchuřské umění napovídá, že se nevyučils zrovna v hotelu Intercontinental. 🫣

V noci kvákají v celém okolí žáby tak hlasitě, že neslyším ani vlastní chrápání. Psi a kohouti se můžou jít zahrabat, tady vládnou žáby.

Přilétl k nám Zlatohlávek.

Zlatohlávek přilétl na Pavlovo tričko, které se přes noc sušilo na balkoně. Je potřeba dát klukům kredit za to, že jedou pd minulého pátku pořád a vytrvale v jednom Gumbalkán triku, které si koupili na startu. Po návštěvě Bukurešti se na nich najednou objevilo několik map pokladů a mouchy se táhnou za jejich strojem, ale kluci nepovolili a drží. To se cení tohle.

Pavlík taky prosedl postel. 😂

Sundaváme Vraníky, nasazujeme naše krásné zimní pneumatiky z roku 2003 a vyrážíme vstříc Maďarsku. Tam bych raději ani nepřibržďoval.

Levé přední kole se nám trochu kýve, ale věřím, že ho po cestě neztratíme 😅

Míříme k maďarským hranicím a zjišťujeme, že se nám z Felocipedu v tom exotickém zahraničí nějak rozutíkaly koně. Po dálnici jedeme 110 km/hod s plynovým pedálem na asfaltu. Koníci, kteří zůstali, už jsou zpocení a nechce se jim táhnout.

Přijíždíme do kolony rumunsko-maďarských hranicích. Směrem z Maďarska je výrazně větší, spousta tamních se snaží utéct z té bídy. 😅

Mohli jsme vám dovézt plastovýho kohouta, mohli, ale místní prodejci nás vyhodnotili opět jako špatné zákazníky a naše auto obeďli bez nabídky. 🥲
Kolona na půl hodinky
Kopřivce odpadává silikon, kterým měla utěsněné střešní okno. Naše stroje budou potřebovat výstupní kontrolu.
Pavel už se těší domů a maluje nám na auto geometrické obrazce.

Zastavili jsme v Szegédu na oběd, dali si hamburger a shake a jedeme dál. Ten shake mě možná bude ještě mrzet 😳 U vjezdu do města jsou silážní jámy, takže to tady smrdí víc než v Kopřifce. To město přímo láká k návštěvě.

Může se zdát, že tady celou dobu straním Maďarům, ale jen tak pro ilustraci, i průměrný maďarský holub vypadá jako po 3 rozvodech.. 🤷🏻‍♂️

Stavíme pro jistotu každých 100 kilometrů, aby Felociped nebyl zadýchaný a odpočinul si. Není to auto na dálnice, je to trhač šotoliny s král offroadu 😅

Standa dokonce na resuscitaci stroje použil vlastnoručně napuštěnou vodu z horského potůčku na dolití kapaliny a ochlazení motoru.
Míjíme Budapešť a protože se nám už zase přehřívají telefony, máme na ten s navigací čepičku.
Takže náš telefon vypadá teď trochu jako farář Otík 😂

Míjíme pravděpodobně světoznámou onkologickou kliniku Nádorvaros a jsme u hranic se Slovenskem.

Nějaký Maďar má stejnou frekvenci na vysílačce jako máme my. Pořád nám do toho kecá, Standa mu vyráží dech perfektně vysloveným maďarským slovem, které se naučil na lahvičce s Domestosem na záchodě. Maďar cosi odpovídá a dál na to nemá co říct. 😅

Na maďarské benzínce potkáváme paní s kuřetem na zádech a už jedeme na Slovensko.
Zrovna tyhle maďarsko-slovenské hranice už něco pamatují..

Dojíždíme na Senecká jezera. Je tady prý krásně. Říká Standa.