Po snězení časti pelmeňů máme smutnou událost. Připravujeme smuteční žeh odchyceného klíštěte. Děláme mu to hezký, každý pronese krátkou řeč, pak Standa zapaluje smuteční kapesníkové roucho a všichni se dlouho do noci modlíme. 🙏🏻

Po několika panácích přemýšlíme, jestli si nezažádat o vízum a nejet cestou zpět přes Kaliningrad. Bohužel docházíme k tomu, že Rusáci určitě vědí o Kubovo cestě na Ukrajinu a nehodláme se kvůli němu nechat zavřít. A taky nemáme pasy, ale vždycky je lepší mít to na koho hodit.

Vstáváme do deštivého rána, dáváme si v přístřešku snídani a řešime neodkladné ranní potřeby v pšeničném poli.

Dojíždíme do prvního dnešního bodu – zámku Rundāle. Zámek nechala postavit carevna Anna Ivanovna roku 1740 jako letní sídlo pro svého kamaráda s výhodami Ernsta Johanna von Birona ve stylu franzouského Versailles. Po její smrti, jak to tak milé děti v ruských pohádkách bývá, Ernstovi všechno vzali, dostal 100 ran bičem a hnali ho svinským krokem na Sibiř, kde dál dělal už jen nedobrovolného kamaráda s výhodami rosomákům, vlkům a medvědům.

Nepřekvapilo mě, že po válce ze zámku soudruzi udělali obilné silo, co nebylo v interiéru přibyté, ukradli a zbytek nenávratně zničili. 😡

Projíždíme městem Jelgava, kde míjíme správnou odbočku a tak tenhle checkpoint vidíme jen přes řeku. Velká budova se spoustou oken. Přes vysílačky se rychle domlouváme, že vidět to přes řeku je naprosto dostatečné a jedeme dál.

Zastávka v koncentračním táboře v Salaspils.

V koncentračním táboře Salaspils zemřelo 2-3 tisíce lidí, velká část z nich byly děti. Byl objeven masový hrob s 632 dětmi ve věku 5-9 let. 🤯 Smutný místo.

Z dochovaných výpovědí je patrné, že velitel tábora nebyl úplně při smyslech a na životech vězňů mu nezáleželo, protože údajně téměř při každé návštěvě tábora několik vězňů zastřelil.

“Chodil do tábora jako do bažantnice.”

Tak zněl komentář k veliteli tábora od přeživšího vězně. Nimroda v naší posádce tahle věta pobavila tak, že nedodržuje pietu a směje se ještě na obědě. 😂😂

Máme v expedici jasně rozdělené role: Standa je expert na hledání noclehu, já jsem kronikář, Pavlík je díky mysliveckým zkouškám expert na přežití ve volné přírodě (ačkoliv má neodpustitelné mezery ve znalostech špenátu) , jen Kuba se trochu hledal. Už se to ale ví. Kuba se díky nozdrám jako Eurotunel ujal role hledače místa na oběd a je třeba říct, že mu to jde skvěle. 🙏🏻

Dnes našel další krásnou hospůdku, která při vstupu vypadala lehce snobsky, z jídeláku nás objednat nenechali a paní nám dala na výběr z několika jídel z rukou psaného papírku. Dáváme si polévku s plody moře, rybu s bramborama a mleté s bramborama. Posuďte sami:

Dojeli jsme do Rigy, hlavního města Lotyšska.

Riga je šedivý a divný místo. Na ulici se nikdo nesměje, všichni jsou přednasraní, smrdí tady kanalizace a mě něco štíplo. Takhle si představuju Moskvu v roce 1971. Pryč odsud, tady se mi nelíbí.

Míjíme na ulici pána, co má na pásku pověšená pouta. Utekl z vazby, chystá se do ní někoho poslat, nebo ho čeká doma hezký večer? Riga je plná otázek.

Dům černých hlav (nebo Dům černohlavníků) pochází ze 14. století a vystavěl ho Cech svobodných německých kupců, kteří si říkali Bratrstvo černohlavců. Ve druhé světové válce byl vybombardován a v roce 1948 bolševici rozhodli o rekonstrukci objektu ruskou cestou, což znamenalo naložení trosek dynamitem a úklid buldozery. Dům se podařilo postavit znovu podle původních plánů až těsně před koncem milénia.

Další bod měla být vyhlídka, ale dojíždíme sem:

Alespoň tady rostou borůvky, Standa vybíhá z auta a sbírá je takovým tempem, že za ním zůstává jen zpustošená planina. Nechápu, kam se to do něj vejde, po cca 100 čtverečních metrech nové, borůvek prosté měsíční krajiny ale vypadá uspokojen a jedeme dál.

Tak souhra počasí a prakticky nesehnatelného místa na spaní nás donutila popřít naše zálesácké pudy a vzali jsme si chatičku v kempu. 😂