Tak jsme se konečně dočkali a probudili se do deštivého rána. V mezičase mezi dešti stíháme posnídat, ale stan už složit ne, tan náš je jako kdyby vylezl právě z pračky, bez ždímání.
Dost se ochladilo a zjistilo se, že Pavel si s sebou nesbalil dlouhé kalhoty. Proč taky, na Gumbalkánu je vždycky teplo. Tím se vysvětlují jeho chtivé pohledy na spodní časti našich těl, původně mylně zaměněné za stesk po domově.
Na benzínce u Vilniu nám lidi obíhají auta a fotí si nás. Začínáme si na tu slávu zvykat a už nám to ani nepřijde. 😅
Dojíždíme do Vilniusu a míříme rovnou do republiky Užupis. Republika Užupis byla původně založena jako recese, ale dnes už má vlastní vládu, vlajku, měnu i ústavu. Republika se pyšní vojskem v počtu 11 mužů, kteří při založení republiky odešli všichni do důchodu.
Na den založení republiky, což je samožrejmě 1. dubna, lze na jinak nehlídaných hranicích dostat razítko do pasu a platit místní měnou.
Ústavu republiky Užupis si sem dovoluji dát celou:
1. Každý má právo žít u řeky Vilniuská a řeka Vilniuská má právo téci kolem každého.
2. Každý má právo na teplou vodu, vytápění v zimě a dlaždicovou střechu.
3. Každý má právo zemřít, ale není to povinnost.
4. Každý má právo dělat chyby.
5. Každý má právo být jedinečný.
6. Každý má právo milovat.
7. Každý má právo být nemilován, ale není to nutné.
8. Každý má právo být lhostejný a mlčet.
9. Každý má právo být líný a nic nedělat.
10. Každý má právo milovat a starat se o kočku.
11. Každý má právo starat se o psa až do smrti jednoho z nich.
12. Pes má právo být psem.
13. Kočka není povinna milovat svého pána, ale musí mu pomoci v těžkých chvílích.
14. Každý má právo někdy nevědět, co má dělat.
15. Každý má právo být nerozhodný.
16. Každý má právo snít.
17. Každý má právo nevědět.
18. Každý má právo nevěřit.
19. Každý má právo pochopit.
20. Každý má právo nerozumět ničemu.
21. Každý má právo být jakékoli národnosti.
22. Každý má právo slavit nebo neslavit své narozeniny.
23. Každý má povinnost si pamatovat své jméno.
24. Každý může sdílet, co má.
25. Nikdo nemůže sdílet to, co nemá.
26. Každý má právo mít sourozence, rodiče a děti.
27. Každý má právo být šťastný.
28. Každý má právo být nešťastný.
29. Každý má právo být tichý.
30. Každý má právo mít pochybnosti, ale není to povinnost.
31. Každý má právo být svobodný.
32. Každý má právo plakat.
33. Každý má právo být nepochopen.
34. Nikdo nemá právo obviňovat druhého.
35. Každý má právo být jednotlivcem.
36. Každý má právo nemít žádná práva.
37. Každý má právo nebát se.
38. Neporaž, ale bojuj.
39. Nevzdávej se.
Dojeli jsme na místo, které v roce 1989 odborníci z francouzského geografického institutu určili jako přesný geografický střed Evropy. Rádi bysme došli až ke sloupu, který toto místo přesně určuje, ale jsme mokří dřív než se stihneme vymočit. Dnes tedy uvidíme většinu checkpointů asi jen z auta.
Posádka Kopřifky dostává hlad a staví u malého občerstvení u silnice. Chtěli jsme ochutnat něco z místních specialit a tady se nám to plní dokonale.
Paní v bufetu sice neumí anglicky, ale je milá a ochotně nám ukazuje obsah hrnců, abysme se vybrali. S angličtinou jsem tady zatím pohořel, ruština by byla lepší. Mimochodem, jak se zatím dalo na Gumbalkánech občas něco v těch jazycích pochopit, tak v Litvě se nechytáme. Ten jazyk je naprosto jinej a kromě cedule Minsk 180km jsem zatím nerozuměl nic. Teď jsem si vzpomněl na Maďarsko, tak beru zpět, to je kapitola sama pro sebe
Další checkpoint je jakési archeologické naleziště, ale v hustém dešti se tentokrát ani nefotíme a jedeme do prdele rovnou. Ještě pár takových bodů a dojedeme dnes v klidu do Lotyšska. Čekají nás dvě vyhlídky, ze kterých v tomhle počasí asi moc vidět nebude a pak Hora křížů, na kterou se vśichni moc těšíme.
Kluxi staví pro kafe a já zjišťuju, že i tady je to protkané historií spjatou s 2. světovou válkou. Třeba fastfoody mají pojmenované po vůdcovo nástupci 🤯
Před námi zacpaná silnice, protože mají nové krajnice. Na protest proti tomuto zdržení jim zajíždíme alespoň na tu čerstvou krajnici a necháváme tu otisk našich pneumatik značky Kormorán. Vzhledem k tomu, že se nám ty nápravy trochu rozchází a máme tak už vlastně čtyřstopé vozidlo, moc batvy jim tam nezůstává.
Příští checkpoint je zase rozhledna, takže tu už vynecháváme a svištíme s větrem o závod na kříže.
Zvažujeme, že bysme si mohli k večeři uvařit špenát, co tady roste na poli. Bohužel si nejsme jisti, jestli je to opravdu špenát. Jediný, kdo tady má nějaké použitelné vzdělání, je Pavel s jeho nirmodskými zkouškám, naneštěstí neměl Pavel při zkouškách špenát ani v krmivech, což naši situaci nezlehčuje. Dokonce neumí zodpovědět ani otázku potencionálního odstřelu jelena pasoucího se ve špenátu. Myslivcem může být dneska každej 🙄
Dojeli jsme na Horu křížů. Hora křížů je…hora křížů. Doslova. Většinou dřevěných, takže se tady z pochopitelných důvodů nesmí kouřit. Zdálky to vypadá jako skládka, ale když člověk přijde blíž, zjistí, že je to opravdu tak. Je to kříž na kříži, na kříži a na kříži.
Místo vzniklo umístěním několika křížů obětem polských povstání v 19. století. Místo se pak ve 20. století stalo poutním a kříže přibývaly. V době Sovětského svazu místo zpustošili několikrát komunisti, ale místní ho vždy obnovili. V roce 1985 to komunisti vzdali, protože pochopili, že pokud neodvezou celý okres do gulagů, jsou i buldozery málo.
Pár fotek z místa:
