Večer dorazila ještě jedna Gumbalkánová posádka, přijeli stylově, protože přijeli čtyři v tanku a pes. Hned se ptali, kde můžou grilovat a potutelně se při tom usmívali na svého foxteriéra. Pavel vycítil svou příležitost a stálo nás nemalé úsilí, aby jim nešel nabídnout svůj párák a dobré rady ohledně správného vyvržení a stažení.

Ukázalo se, že Kopřifce přes noc do auta přes otevřené střešní okno nepěkně nateklo, takže řidič sedí v bazénu lotyšské dešťovky a po dnešním dnu bude řešit nepěkného vlka. Blbý je, že ten vlk bude spát se mnou ve stanu.

Kuba volá vysílačkou, že potřebuje zastavit, protože má mokrou prdel. Dostává okamžitě indianské jméno “Ten co tančí s vlky”. Poté, co nás urguje, že potřebuje vyvenčit vlky, předěláno na “Ten co venčí vlky”.

Páni pořadatelé se letos na ten road plan dost vykašlali, takže jezdíme jako idioti po místních rozhlednách. Vzhledem k tomu, že nejvyšší bod Lotyšska měří 311 metrů, nejsou to zrovna kulervoucí výhledy. 🫣

Jedeme do písečných dun. Kuba hlasí přes vysílačku, že je čas na venčení vlků. 😵‍💫

Přestaly nám fungovat stěrače, naštěstí stačilo trocha lidského tepla a lásky a jsou jako nové.

Další bod je národní astronomické centrum. Moc zajímavé místo. Sověti si tady za dob Studené války vybudovali tajnou základnu, která nebyla na mapách a sloužila mimo jiné k odposlouchávání komunikace mezi Evropou a USA. Projekt “Zvezda”, tedy Hvězda, byl ukryt v lesích na severu Lotyšska a jeho součástí byly i parabolické radiotelekopy s průměrem 32 metrů, každy vážící kolem 600 tun a složený z 20.000 součastek.

Po vyhrabání se z písku nám strašně škube volant. Naštěstí zjišťujeme, že je to nalepeným pískem na discích, tak jedeme dál, ono to opadá.

Kopřifka přejíždí vrabce v letu. Je to jen další důkaz nezdolnosti a nezkrotné síly našich vozů, smuteční obřad se bude konat večer.

Dojíždíme do městečka Kuldīga, jehož historické centrum s dřevnými domy je zapsáno v UNESCO.

Jedeme vstříc posledním dvěma bodům, což jsou bunkry na pobřeží. Pak už Kopřifka do cíle a my jedeme napřed hledat nějaké místo na přespání.

Standovo mobil – čínskou vlajkovou loď Vivo – odemknu i svým otiskem prstu. Buď mají číňané bezpečnostní problém, nebo jsme se za ten týden tak zesynchronizovali, že máme i identický otisk prstu. Nevím, která varianta mě děsí víc.

Posledním bodem před cílem byla přímořská pevnost a soustava bunkrů v Libavě. Opevnění vzniklo už za cara Alexandera III., je poničené a opuštěné od roku 1928. Už skoro 100 let tady leží miliony tun betonu.. 😬 Celý areál je volně přístupný, včetně vnitřních prostor, které jsou z důvodu nestability objektů na vlastní nebezpečí.

Kopřifka projela cílem, nakupujeme si potraviny na večeři a míříme směr Litva, kde se hodláme dnes někde uložit.

Míjíme nějaké kolegy z Gumbalkánu na křižovatce, kde se dohadují s litevským skůtristou, kterého evidentně nabrali na kapotu. To přesně chceš v Litvě řešit. 🫣

V Klaipėdě nás zastihuje bouřka, na což naše více než 20 let staré pneumatiky nejsou zrovna připravené. Jízda po dálnici směr Vilnius připomíná chvilkama spíš plavbu po Dunajci, když se hodně vykloním z okna, vidím poskakující pstruhy.

Při zastávce na benzínce na dálnici pozorujeme blázna, co jede protisměrem v přivaděči k dálnici. Na troubení nedbá a v půlce to otáčí přes trávu do správného směru přímo na dálnici. V Litvě se s nikým a ničím neserou 😂