Uložili jsme se vedle lyžařského střediska u lesa. Místo bylo pěkné, jen mě trochu znepokojilo, že 30 metrů od nás stál šakal. Našel jsem si ho na wikipedii a vzhledem k tomu, že se živí mršinama, na klidu mi to nepřidalo.

Kuba před spaním svádí marnou bitvu s Pestřenkou smrtihlávkou. Tváříme se, že to byla remíza, ale mezi námi, Pestřenka měla celou dobu více ze hry, držela střed ringu a na body s přehledem vyhrála.

Paradoxně bylo celou noc úplné ticho a vyspali jsme se krásně.

Po snídani přezouváme na Vraníky a vyrážíme na další bod. Cesta vede terénem, potkáváme několik civilů a dvě gumbalkáry, které předjíždíme, protože jedou krokem, aby si to nerozbili. Přece jen tím autem budou jejich ženy jezdit ještě několik let do Penny na nákupy. My, s Vraníkama a Feliciemi, na nichž je stále patrná pečlivá, kovářská práce, nemáme problém a pálíme k cíli. Nepotřebujeme ani navigaci, na cestě je vidět cestička oleje, jak někdo hned na začátku cesty prorazil olejovou vanu.

Po cestě dva naši otužilci zkouší horskou bystřinu. Viděl jsem je vylézat a od oka bylo vidět, že to bylo fakt studený, promenádu v plavkách na Mister Nigerie by rozhodně teď nevyhráli.

Checkpoint byl na úplné samotě, kde nějakému podnikavému Rumunovi přišlo jako skvělý nápad postavit hotelový komplex. Cesta k němu pro normální smrtelníky neexistuje a hotely už teď vypadají jako po několika koncertech kapely Bič boží.

Po cestě míjíme stavbu přehrady. Na místě, kde není žádný vodní tok. Opakuji, neteče tady vůbec žádná voda. No dobře, malej potůček, malej i na mytí řití. Stavba započala v roce 1987 a pracují na ní stále stejní 3 pracanti + 1 stavbyvedoucí. Vypadají motivovaně navzdory tomu, že poslední rukavice nafasovali v roce 1988. Nejsem si jist, že tady o nich ještě někdo něco ví, ale oni ve stavbě vesele a s nadšením pokračují.

Aniž bych věděl, další checkpoint byl na místě starého kláštera a jeho okolních budov. Velká nádhera.

Cesta na další bod nám zabere skoro 3 hodiny. Rádi bysme si koupili něco k pití, ale navzdory našim žádostem Kopřifka jedoucí v čele odmítá kdekoliv zastavit. Práší se nám žízní z nosů a plánujeme odvetu.

Nakonec stavíme alepoň pro pití a nanuka, je 32 stupňů a ve Felocipedu tak 50. Okýnka máme nonstop otevřená, když se jede, tak to jde. Jakmile zůstaneme někde stát nebo musíme víc do kopce, Felociped skučí a teplota oleje letí do vesmíru.

Jedeme nekonečnou vesnicí. Každý druhý barák má na plotě rozvěšené prádlo nebo koberce, v pondělí se zřejmě pere a zametá, ve středu jede internet, v sobotu se koupe, v neděli se jde do kostela.

Dojeli jsme do vesničky, kde nás zastavila paní, jejíž chrup ji jasně zařazoval do skupiny lidí, kteří nejsou hrdí majitelé zubního kartáčku. Zastavila nás, nacouvala sem dodávka s podvozem, přijel traktor a naložil mu na podval vidlema osobák. Byla to zábavná podívaná, dokud si paní nepřizvala dcerunku a nerozhodly se nás stáhnout alespoň o nějaké drobáky. Kuba si chvíli myslel, že se s ním chtějí kamarádit, ale i on si po chvilce všiml, že dívčí úmysly nejsou čisté a že se nejedná o lásku na první pohled.

Cestou k checkpointu, u nějž jsme nenašli vůbec nic, jsme si udělali krátkou zastávku a vykonali mytí řití za asistence rumunské kravky, která hlídala, aby nikdo neviděl naše holé zadky a předky. Standovi se voda v říčce nelíbila, takže ten dnes jede na černo. Bohužel se mnou v autě..

Cestou z checkpointu jsme zvolili zkratku, díky které jsme ušetřili minimálně 20km. Byla to kamenitá cesta do kopce, kde jezdí maximálně místní sekáčci luk v teréních autech a traktorech. Naše stroje to zdolaly hravě, Felociped ale musel prvně zapnout topení jako prevenci uvaření. Teplotu jsme díky tomu udrželi v rozumných mezích, za cenu mých popálenin druhého stupně na nártech nohou. Ten vzduch z ventilátoru je od toho žhavýho motoru fakt horkej.

Standa si zastavil u stánku pro rajčata a meruňky a od té doby prská, protože u každého dalšího stánku mají třešně, které chtěl. Jestli jsem dnes nenasbíral nějaké body na vstup do nebe, tak už nikdy. 😅 Na jeho obranu je třeba řict, že se mnou to taky není jednoduchý.

Přijeli jsme k dalšímu checkpointu – obřímu jezeru Bisrita. Dole ve vesnici, před vjezdem do národního parku, mě Standa upozornil na vyřezávanou sochu medvěda v životní velikosti, který drží v tlapách hlavu. Člověk má hned větší chuť se tady ubytovat, marketingově by potřebovali Rumuni ještě zabrat.

Našli jsme místo na spaní, ale stopy zvířat větších než Kubova noha nás od toho odrazují. Jedeme hledat jiné místo.