Naše večerní ležení bylo, kromě sledování dalekohledem, jestli nás nenajde někdo z našich souputníků a nebude nás obtěžovat svou přítomností, poměrně poklidné. Při přípravě večeře hlídka oznámila blížící se stádo ovcí. Poučeni z National Geographic víme, že kromě medvědů jsou nejnebezpečnější pastevečtí psi, proto jsme lehce znejistěli. Standa navrhoval sejmout nejdřív baču, ale neshodli jsme se. Ten nakonec dovedl stádo až k nám na kopec, zastavil se, prohlížel si nás a divně se kýval. Vyslali jsme k němu Kubu s panákem slivovice, který pasáček dost neochotně třesoucí se rukou přijal, prohodil pár vět v rumunštině a odešel. Jestli to byly věty přátelské, výhružné nebo varovné, nevíme. Psi se trousili po jednom ještě dlouho po něm, vždy se jeden připlížil za nás a čekal na písknutí. Odešel a přišel další. Poslední z nich byl největší a na obojku se mu houpal klacek, to jsou ti nejhorší a ten náš byl jejich král – Viktor Čistič.

Zatím nejlepší noc. Stany jsme nestavěli, nechali jsme jen plachtu a kdyby se nám nezačaly od úsvitu cpát do spacáků vosy , bylo to ještě lepší. I tak, tohle ubytování si naše doporučení určitě zaslouží, prostředí hezké, obsluha příjemná, jídlo skvělé, toalety čisté, snad jen za příjezdovou cestu strhávám půl bodu. 9,5/10

Při plánování dnešní cesty jsme si všimli jednoho checkpointu, který byl hodně mimo trasu. Po pečlivé kontrole se přišlo na to, že Kuba udělal překlep v zeměpisné poloze a zadal to blbě. Budu muset oddálit mapu a podívat, jestli nemáme nějaký bod uskočený i v Nigerii a Pákistánu. Jelikož největší potupou v naší výpravě je zapsání viníka do deníku, po dohodě se zbytkem posádky tak činím a doufám, že se to už nebude opakovat.

Opět se nám podařilo na nějakém kameni ohnout plech pod motorem. Stavíme na krajnici, kde nacházíme vhodné nářadí, kterým závadu hbitě opravujeme. 😂😂 V tak perfektním technickém stavu zatím Felociped nikdy nebyl.

Další checkpoint – vyschlá hráz přehrady. Po cestě si našla Jitka kámošky, následovala dokonalá ranní koupel.

Chtěli jsme pokračovat na další bod, bohužel horská cesta je uzavřená, takže musíme zpátky na sever, čekají nás další 2 hodiny cesty.

Na oběd jsme zastavili u silnice po cestě na Kluž. Objednal jsem si i polévku, zbytek posádky jen hlavní jídla. Servírka donesla příbory a talířek s papričkami a smetanou. Požádal jsem kolegy, zda bych mohl ochutnat jednu z papriček, ale byl jsem pokárán Vořechem, že je to k jeho čevabčiči a ať na to raději ani nemyslím. Přesunul si talířek pyšně k sobě, ale když servírka přinesla mou polévku, talířek přesunula zpět ke mě. Tak dobré papričky jsem dlouho neměl.. 😂😂 A to ani nezmiňuji, že po Vořechovo večerní přednášce o tom, že nejsme dostateční skauti a tvrďáci přišel v poledne, jestli náhodou nemám manikůrové nůžky. To taktně vynechávám! ☝🏻😂😂

Po cestě krávy na silnici a silničáři, kteří nás pustili na rozdělanou silnici s čerstvým asfaltem a ještě nám zamávali. Na jednom místě klečel silničář za zatáčkou mezi pruhy, držel konec metru a měl velké štěstí, že s námi nepokračoval na další checkpoint na předním nárazníku.

Přejeli jsme hory, nejvýš jsme byli 1350m a jedeme do dalších..

K checkpointu nezpevněná cesta bez svodidel se srázem po straně cca 700 metrů dolů. Standa hýká nadšením a zvrací si do úst zároveň. Checkpoint na kopci vyjela jen Kopřifka, budiž jí za to vzdán hold. My jsme skončili tak v jedné třetině, mám videa obojího, ale s tím signálem tady je asi nedokážu nahrát.

Našli jsme další krásné místo na večerní koupání, tzv. “mytí řití” 😄

Po cestě dál jsme nabrali vodu, bohužel jeden z členů Kopřifky špatně zavřel kanystr..

Po cestě z kopce nás zastavila bandička místních individuí, kteří do svého nového SUV potřebovali dolít vodu. Minimálně naše posádka si myslí, že to byli bratranci těch, co v Čechách stopují a snaží se vnutit falešné zlato. Vořech pomáhal, Standa ho jistil, já s Kubou jsme zůstali hlídat naše auta.

Vyjeli jsme nahoru do hor k checkpointu a pokračovali po jediné možné cestě pořád dál. Na můj popud jsme minuli jediné alespoň trochu schůdné místo k přespání, protože v lese plném medvědů se mi fakt spát nechce. 😳 Pokračovali jsme pořád dál, cesta byla dost hrozná a hlavně strašidelně dlouhá. Ráno jsme si plánovali, že bysme kolem 17:00 rádi někde našli místo na přenocování, ale to se tedy hrubě nepovedlo. Nakopli jsme kolo, Kopřifce viselo z podvozku lanko od ruční brzdy a má zprohýbaný práh (značně shnilý zprohýbaný práh), řízení má dost vůli a brzdy smrdí až do Bukurešti. Ve 21:30 zdejšího času jsme vyjeli z lesů dolů do města a ani netušili, že nás čeká největší offroad dne. Našli jsme na mapě cestu nahoru na kopec a nevím jak Kopřifka, ale my ji jeli celou dobu v záběru na jedničku a plný plyn. Felociped funí, z výfuku mu jde lehce bílý kouř a odpočívá. Ráno musíme vyklepat kolo a pokračujeme dál. 💪🏻

Místo jsme nakonec našli luxusní, teď šla kolem nějaká paní s baterkou a snažila se s námi domluvit, to se jí ale nepodařilo. Snad to nebyla ta z Blairwitch, kterou mě Standa pořád straší. 🤦🏻‍♂️

Závěrem by se Vořech rád veřejně omluvil Pepíčkovi Hrachovcovi za nevrácení stahováků na pružiny. Nohy heverem mu může Pepa přerazit pro výstrahu po příjezdu do Vrčeně Na faře.