Večer proběhl v poklidu, dokud nás opět nazačali žrát miliony komárů. Prošel kolem nás na louce párek divočáků, srnka a liška.
Tahle zvěř nám problémy nedělala, co však ano, byli jeřábi popelaví. Tokající jeřábi popelaví. Uřvaní, tokající jeřábi popelaví. Od 4 od rána. Takovej kravál jsem ještě neslyšel. 😵💫 Při snídani jsme zjistili, proč to tak bylo – ve večerním veselí jsme zapomněli vyndat na stráž našeho ochránce – Myslivce. 🫣
V mazurských lesích máme dnes první bod, na který jsme se těšili – Vlčí doupě.
Vlčí doupě byl Hitlerův hlavní stan pro válku na východní frontě. V letech 41-44 tady strávil přes 800 dnů, dokud odsud neuprchl před postupující Rudou armádou. Bohužel nechal svůj hlavní bunkr před odchodem vyhodit do vzduchu. Pokud neměl uklizeno, naprosto to chápu.
Dorážíme naštěstí brzy a máme tak možnost poznat polskou pohostinnost, protože nefungují terminály a my nemáme ani zloty ani srebrny. 🤷🏻♂️ Nakonec zprovozňujou alespoň jeden a pouští nás neochotně dovnitř.
Včera jsme náhodou objevili Hitlerovo osobní letiště, dnes jsme se dozvěděli, že Hitler měl z létání strach, proto většinou jezdil svým osobním vlakem “Amerika”, taženým dvěma lokomotivami.
Celý komplex je obrovský, ale Poláci to mají krásně zorganizované. U vchodu si půjčujeme sluchátka, která nás provází celou cestou, dokonce s výkladem v češtině.
Zajímavá byla přednáška o architektuře bunkrů, vzhledem k paranoický vůdcovým představám se bunkry stavěly stylem “bunkr v bunkru”. Stěny 3,5 metru tlusté, mezitím prostor a uvnitř teprve hlavní obytný bunkr.
Ke konci prohlídky Vlčího doupěte mám slabou chvilku a zvažuju, že tady budu muset v porostech mezi bunkry nechat velkému vůdci nějaký nepěkný dárek. Naštěstí se mi podařilo dojít až k východu, ale teda nechybělo mnoho a přibyl jim tady exponát. Za války bych za takové myšlenky dostal kulku bez soudu. 😅
Další checkpoint jsou, překvapivě, další velké betonové bunkry. Přijíždíme k začátku prohlídky a po dvou hodinách mezi betonem v doupěti další showroom betonárny Berger odmítáme a jedeme dál.
Místní pubertální děvčata nosí o 6 čísel větší oblečení. Pedstavuju si to tak, že holka doma brečí, že nemá co na sebe, tak jí táta dá nějaké své tepláky a triko. Vypadá to hrozivě, ale je to asi ekonomický. 😅
Dojíždíme podél ruských hranic Kaliningradu na rozhlednu, která je v údolí a beze všech pochyb vystavěna za podpory EU. Netuším, co tím chtěl básník říci, ale kluci se v místním biotopu alespoň koupou.
Dojeli jsme na trojmezí, hranice Polska, Litvy a Ruska. Že budou mít za žiletkovým drátem Rusáci vlajku se srpem a kladivem, to jsem tedy na své bingo kartičce neměl. 🤯
Stačil už jen kousek a hurá, jsme v Litvě! konečně pryč z Polska!! Tráva je tu zelenější, krajina zvlněná, krávy dobře krmené. Konečně civilizace. 😂
Hledáme něco k jídlu, už dost urgentně. Jediné co jsme našli, je toto… 😵💫 Je to krásná manufaktura, ve které se nedomluvíme a neustále po nás chtějí, ať si vybereme omáčku na pizzu. Pardon, na Picu.
Máme ve Felocipedu novinku, Standa si objednal od čínských soudruhů držák na telefon, aby bylo vidět na navigaci. Bohužel směna dětí, která vyráběla tenhle konkrétní kus neplnila normy a ve spěchu zřejmě zapomněla na pár součástek. Držák tedy padá pod pedály a mezi sedačky při jakémkoliv ostřejším manévru. Bojím se poslat stížnost výrobci, aby jako nápravu nepořídil masivnější korporátní biče.
Dnešní poslední checkpoint je Ďáblova jáma. Místo, opředené legendami a mýty. Jedná se o kruhovou propast v lese o průměru 200m a hloubkou 50m. Na dně je 10 metrů rašeliny, zkusili jsme s Pavlem dojít doprostřed a málem jsme dopadli jako Artax v Nekonečném příběhu v Bažinách smutku.
Po cestě stavíme na koupání u jezera, ale místo je 10m vedle pensionu. Kuba se svléká do naha a jde do vody, kolem jdoucí malé holčičce při pohledu na něj tečou slzy a při útěku k mamince koktá. Raději rychle pryč, tenhle posttraumatickej syndrom si vyžádá delší léčbu. 😬
Litva není úplně nakloněná našemu způsobu nocování, nejsou tu vůbec žádne cesty do lesa ani posekané louky. Navíc jsou Litevci rozeseti po krajině jako švábi, i ta nejzapadlejší cesta, vypadající jako středně těžký tankodrom, končí u domu s novým sedmičkovým BMW. Jak tam projede mi není jasné.
Dnes spíme na zarostlé cestě mezi lesem a obilným polem. Žádná romantika teda.
