Den 3. Moře, Malbork a posraný Polsko

7. 7. 2025 Gumbalt 2025

Vzhledem k tomu, že v neděli bylo v katolickém Polsku všude zavřeno, k večeři je “co auta daly”. Vaříme špagety, házíme do nich trvanlivý guláš zaručeně bez éček a naložené maso, co nakládal kdosi z Pavlíkovo rodiny. Je to tak chutově vyvážené, že to zmizí během 5 minut. Jako by tady s námi Jirka Babica byl a přiložil ruku k dílu.

Šptaná zpráva, došel Mysliveček. Pavel vytahuje tenhle trumf, který s barvou Ibuprofenu a chutí Domestosu naši skupinu zatím příliš neoslovil.
Asistenční senzory našich vozů vyhodnotily, že by bylo lepší snížit celkovou váhu vozidla a tak z nich odpadávají další a další části.
Třeba tahle guma, navzdory tomu, že je nahoře chytře chycená vrutem, se po minulém praní srazila tak, že už se do ní Felociped prostě nevejde.

Jinak naše vozy po profesionálním servisu ve Vrčeni šlapou jako hodinky. Kola se točí, motor přede, jedeme s větrem o závod. Trochu nám mizí olej, ale doba je zlá a motor si taky potřebuje občas trochu přilepšit. Měníme žárovku v předním světle, abysme nepřitahovali nechtelnou pozornost polského SNB, ale jinak jsme technicky naprosto v pořádku.

Je to tady romantika, Kuba už se rozplývá a skládá básně.
Vzácná fotka hejkala, v tomto případě samečka, ve svém přirozeném prostředí. Ani David Attenborough neměl během svého bohatého života příležitost vidět tohle stvoření doslova z očí do očí.

Je tady neuvěřitelné množství komárů a much, což je překvapivé vzhledem k tomu, že jsme čerstvě omytí.. Cestou ke stanu zakopávám o celá hejna a snažím se, aby jich vletělo co nejméně dovnitř. Daří se mi to jen částečně. Hladově narážejí do stanu a snaží se prokousat dovnitř.

Večer přijíždí na pole na protější svah mladík s dívkou se zřejmými romantickými úmysly. Když nás vidí, kontrolují na oko parametry úrody a jedou hledat místo, kde jim nebude nikdo při jejich aktivitách hlasitě fandit.

Dobré ráno! 😂

Snídáme a vyrážíme konečně k moři. Veškerá radost je trochu zkalená tím, že je to Baltské moře, ale když se nám podaří prorazit ledovou krustu heverem, možná si i smočíme nohy.

Blížíme se ke Gdaňsku a zůstáváme v dlouhé koloně. Protože už umíme trochu po polsky, můžeme zasvěceně říct, že je to tady totálně Zakopane.

Vlivem povětrnostních podmínek se pytlík medvídku tak nějak přirozeně přetvořil v medvědí placku. Je to docela praktický.

Stáli jsme 20 minut v takřka nehybné koloně na dálnici, abysme posléze zjistili, že nás Kopřifka vede úplně na druhou stranu, než jsme měli jet. NE, nechtěli nám ukazat krásy severního Polska. NE, neobohatili nás o žádné místní pamětihodnosti, jako včera my je. Kdepak, nic takového. Jen prachsprostě špatná práce s mapou. Vyhrožoval jsem a je to tady, nedá se nic, tohle se musí trestat tvrdě – jsou v deníku. 🤷🏻‍♂️

“Zawsze Mosty” – Dycky Most!
Estonská posádka pojala letošní expedici smutečně, ale to auto je praktický. Když se večer vzadu uložíš do polstrovaného lůžka, spíš jako zabitej. 😬
Dorazili jsme konečně alespoň k moři!

Je pod mrakem, žádné horko. Pláž je skoro liduprázdná, je tady vlastně jen plavčice. Je krásná, jak by popsal velmi trefně Cimrman, vítr si pohrává s kadeřemi na jejích svalnatých lýtkách. Má k sobě dva pucfleky, ale kromě nich a pana Wim Hofa, který si sem jezdí ohřívat své omrzlé údy, je tady jen banda z Gumbalkánu.

Nakonec máme dva odvážlivce, Kuba s Pavlem nevydrželi a vyzkoušeli pověstnou pohostinnost Baltského moře. Voda má 18 stupňů, Pavel vylézá a je mu cca 2 centimetrová zima. 😂
Bod u moře byl tenhle velký kříž. Moc se mi nelíbil, tak se ušetříme bližších podrobností. Potkali jsme u něj skupinku z blázince na výletě. Jeden z nich hlasitě zpívá, když skončí, ostatní mu tleskají. Občas se i trefí dlaní na dlaň. 😳

Je tady jeden moc hezkej bonusovej checkpoint na uzoučkém poloostrově, ale zabili bysme s ním 3 hodiny, takže ho z taktických důvodů vynecháváme. Jedeme vstříc hradu Malbork.

Kopřifka nás dovedla podruhé do stejné zácpy. Já mám jenom jedny nervy. 😳😂

Milujeme Polsko!

V koloně jsme nuceni prvně začít topit, protože jinak bychom ten motor uvařili. Na cesty po Polsku naše stroje bohužel boleslavští inženýři nepřipravili. 🤨

Sjíždíme z dálnice, protože se to nedá. Pavlova alternativní trasa nás po 100m dovádí k závoře. Tudy ne. Zlatý Rumunsko!!!

Po vyjetí z města stavíme na oběd. Tohle pohostinství taky funguje zajímavě. Sedáme si venku, ale tam si nás nikdo nevšímá, když vlezu dovnitř, najdu zmatenou paní, která umí polsky a to ještě jen základy. Po chvilce jsme zjistili, že jsme oba zhruba ve stejné lekci a krásně jsme se domluvili. Na objednávku jsem si s sebou už vzal Kubu, protože ten se, jako vyhlášený polyglot, domluví všude a s každým.

Dáváme si Żurek…
…a pirogy masowe 😅
S jídlem vládla všeobecná spokojenost.
Standa s Kubou nedojedli, tak si odkládají zbytky do vlastního kastrůlku 🤯

Při pohledu na mapu začínáme mít strach, že tu trať nemůžeme stihnout projet a přemýšlíme, které body vynecháme. Aktuálně už vynecháváme další zákopy, podobné, jaké jsme viděli včera. Kvůli díře v lese ušetříme pár hodin.

Dojeli jsme na hrad Řádu německých rytířů v Malborku. Hrad je ze 13. století a rozlohou je to největší hrad na světě, zároveň je to největší cihlová stavba na světě. Řád bojoval tak dlouho, až mu nezbývaly peníze na plat žoldákům, takže hrad velmistr v roce 1454 musel předat do zástavy. Prvním zástavním držitelem se stal český hejtman Oldřich Červenka, který navzdory slibu velmistrovi hrad v roce 1457, během třináctileté války, prodal polskému králi Kazimírovi IV. Jagellonskému. Temná vekslácká minulost je v nás zakořeněná evidentně od nepaměti.

Hrad je obří a nádhernej, škoda, že jsme si nemohli dovolit tady strávit víc času. Už tak jsme daleko za plánem.

Dokonce tady mají i kouřící limonádu. 😳
🙏🏻😂

Stojíme v dalších zácpách. Jedinej, kdo tady kdy projel bez kolon, byly vozy Wehrmachtu, od té doby se to tady štosuje.

Přestávka pro protažení řidičů 💪🏻😆

Je to strašně úmorný, letošní trasa se organizátorům hrubě nepovedla. Z poklidného offroad roadtripu se stal dálniční maraton. Snad se to ještě zlepší, ale zatím je to peklo. 🤬

Stavíme v konzumu a dokupujeme zásoby, dnes bude k večeři geilovaný hermelín a zelenina.

“Nikdy nevěř nikomu, kdo pije Soplicu.” Staré čínské přísloví.

Projeli jsme všechny lesy v okolí, ale všude je zákazová značka nebo plot. 🤦🏻‍♂️

Vzhledem k tomu, že jsme kousíček od Hitlerova Vlčího doupěte, čirou náhodou jsme narazili na historické letiště, které si tady nechal vystavět k tomuto účelu. Pak jsme projeli celou vydlážděnou cestu k bunkrům, která byla pro tento účel postavena. Paráda.

Našli jsme místo a pečeme večeři. Jsme 30km od Ruských hranic a právě se k nám blíží párek divočáků 🤔