Spalo se nám tak dobře, že jsme Standu nemohli vzbudit.


Máme poblíž vesničku Neboćaj, Kuba se snaží najít poblíž vesnici Kafe, jestli to mají kompletní, ale nevypadá to. Škoda Kafe Neboćaj vedle sebe je neodpustitelná bosenská promarněná příležitost.
Vyjíždíme směr první bod, což je nějaká vyhlídka a pak už vzhůru do Sarajeva.
Šplháme se do kopce na vyhlídku nad Sarajevem a v nejužším bodě potkáváme indiána v protisměru. V autě jich je jak malejch myší, Bosňáci jsou kreativní a Octavie je rázem 15 místná.

Protože tady dole je gumbalkánistů dost, my, šlechta, vyjíždíme na kopeček naproti, abysme byli ještě výš.

Dojíždíme do Sarajeva, tady na člověka dýchne už opravdový orient – zahalené ženy, babičky, prodávající na chodníku několik celerů, dopravní mix chodců a aut, kteří se prolínají všude, troubení, bordel.
První bod je Sebijl, světoznámá sarajevská dřevěná fontána. Původní fontánu nechal postavit v roce 1753 vezír Mehmed Paša Kukavica, ale ta v roce 1852 lehla popelem při požáru. Nedivím se, hulí se tady v hospodách, na zastávkách, všude. 😅 Od roku 1913 tady stojí nová replika.


Dalším bodem je Latinský most, první zmínky o něm jsou z roku 1541 z období samotného vzniku Sarajeva, to byl ale ještě dřevěný, jak dopadl si jistě umíte představit, samozřejmě lehl popelem. Kamenný je z roku 1565.

Projíždíme Republika Srpska. Vznikla na začátku jugoslávské války v roce 1992, aby chránila zájmy Srbů žijících v Bosně. Okamžitě vyhnali všechny Chorvaty a Bosňáky a nastěhovali Srby.
Republika Srpska je jednou za dvou entit ve federaci Bosna a Hercegovina, mají svůj parlament, své zákony, své soudy, vlajku, hymnu.
Všude visí srbské vlajky, jsou tady ruské benzínky Gazprom (jak jinak) a vidíme i billboard s nápisem “NE NATO”. Drsný kraj, takový Šluknovský výběžek light. 😳
Dalším bodem se stává, po výjezdu z Republiky Srpska, hotel Igman.

Luxusní hotel Igman byl u Sarajeva postaven pro sportovce sarajevské olympiády v roce 1984. Pár km odsud jsou ještě opuštěné skokanské můstky. Hotel byl bohužel při jugoslávské válce úplně zlikvidován, dodnes jsou v betonu vidět stopy kulek. Nechali ho tady ležet ladem, pro sprejery a urban explorery ráj na zemi. Hotel má 6 pater a plochou střechu, kam ti odvážnější mohou vylézt, dolů má i podzemní parkoviště.

Chtěli jsme na olympijské bobové dráhy, ale vinou nepřesné navigace jsme je bohužel minuli. Nevadí.

Pořád problémy s navigací, trošku se motáme. Standovi se do navigace nabourávají Číňani a neustále nám to mění. Nebral bych si čínský telefon do divočiny nebo do pouště.
Další bod je, co čert nechtěl, další tank. 🫣 Jak Standa správně poznamenává, tohle je taková chudobka, v indiánském směnném obchodě je zřejmě železo velmi ceněno.


Stavíme v Balkan Grill u silnice na oběd.

Standa si dává Čisburger, my ostatni plněnou plieskavicu.


Plieskavica dobrá, ale upečená tak, že schopný veterinář by to zvíře ještě rozběhal. Obávám se, že přijdeme v autě o potahy. 🫣
Majitel nám servíruje jídlo, sedá do auta a na 20 minut odjíždí na nákup. Lidi si tady věří. 😅
Dojíždíme na další bod, jímž je opuštěná vojenská základna u obce Kalinovik. Základnu založili už za rakouska-uherska, poté ji převzala jugoslávská armáda, aby ji ke konci války vybombardovalo NATO. Některé budovy mají díry ve střechách, takže to vypadá průměrné JZD v Čechách.

Do roku 2005 tady cvičila armáda Republiky Srpska, dnes jsou z některých objektů stáje pro krávy, které tady lezou úplně všude.

Ve vsi je pomník Ratka Mladiče, bosenskosrbského důstojníka a velitele armády Republiky Stpske, toho času ve vězení v Haagu za válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a genocidu. Podle vyzdobení obce je to tady hrdina. 🤯

Jedeme horami podél údolí s řekou Neretvou. Cesta je rozbitá, asfaltová, ale mezi spárami roste tráva, evidentně tady nikdo nejezdí. Pavel správně poznamenává, že by tu silnici měli posekat.
Cesta se plynule přetransformovala do štěrkové, vpravo neustále sráz několik sez metrů dolů.


Navigace nás vedla přes asi největší offroadový výjezd, jaký jsme kdy měli. Felociped by to nedal. TaŠunka s odřenýma ušima, Kopřifka s velmi pochroumaným šusplechem.

Přijíždíme na nekropolis Svatební hřbitov. Místo uprostřed nádherné přírody, asi nejhezčí, co jsme kdy na Gumbalkánu viděli. Je tady 59 náhrobků nejrůznějších druhů, některé zdobené, vše z 14. a 15. století.


K místu se pojí legenda, podle lidové tradice jde o náhrobky svatebního průvodu Beye Lakišiće, který umrzl v mimořádně velké sněhové bouři, která je tady potkala po cestě zpět z Mostaru.
Tak jsem se s tím jezevcem trefil, tady ho něco vystřelilo z kožichu. 😳 Cestička s chlupama vede kamsi do dáli, to by mě zajímalo, co a kam ho odtáhlo. 😳

Jedeme dvě hodiny po takové nádheře, pohybujeme se pořád cca v 1000 metrech nad mořem a potkali jsme jeden místní osobák a jeden náklaďák. Jinak je tady pusto a krásno. Bojím se, že to nejde zprostředkovat přes fotky.










Protože se náš problém s výfukem zhoršuje, stavíme ve vesničce a kupujeme potřebný díl na výfuk za 10 konvertibilních marek = 5€.

Kopřifka si po našem dnešním výstupu dost pochroumala šusplech, vše se bude řešit večer po dojetí.


Všude kolem hory, vypadá to jak z jiné planety.

Zatáčíme směrem k řece, ostrá vracečka přímo z hlavní a můj osobní šofér neodhadne poloměr otáčení vozidla a opře to o svodibla. Mně jebne 😂

Dojíždíme k řece Trebižat, kde plánujeme dnes spát. Zkoušíme místní hospodu, jestli když si tam dáme večeři, nechají nás tam přespat.
Hospoda je krásná, přímo na řece s moly nad hladinu, přespat by se tady dalo, ale nedá se zajet dovnitř autem a nosit sem věci kolem té smetánky se nám nechce.


Dojíždíme dál po proudu řeky a nacházíme krásné místo.



Blbý je, že když se chce jít Kuba vykoupat, připlave po hladině had. Bohužel jsem ho nestihl vyfotit.
Pavel se směje a řítí se do vody. Pak se zastaví, protože hned u břehu je ukousnutá hadí hlava 😂

To bude noc.. 😂




