Šéfkuchař nám večer připravuje pravé špagety Standonnara, po kterých se jen zapráší, inu, je potřeba ocenit lidskou práci.

Když tak posedáváme s plnými břuchy a popíjíme Myslivečka, přichází Pavel s informací, kterou před námi měl asi spíš zatajit. V Chorvatsku žije kolem tisícovky medvědů na dvou lokalitách, z nichž v jedné jsme si právě rozbili tábor.
Opět si s pomocí internetu osvěžujeme, co dělat, když přijde medvěd. Máme se udělat větší, ale mě bolí záda, na ramena Kubu nevezmu a Kuba mě neunese. Standonnary nezbyly a doufáme, že je medvěd nebude chtít ochutnat. Odjišťuji drakobijku a házím Kubovi do spacáku kus slaniny.

Ráno se probouzíme do studeného rána, je zataženo a bude pršet. Medvěd nedorazil, obśvám se, že by ho při naší konzumaci rušilo mé chrápání.

Kopřifce nejde zavřít pravé okno, to se v dnešním počasí hodí.
Potkáváme posádku, kterou právě lustruje policejní hlídka. Nevypadají šťastně. Co jsme s nimi později mluvili, problém byl, že řidič zapomněl noc předtím řidičák na hotelu. Přesto vše nakonec skončilo mávnutí ruky a pustili je bez problémů, zřejmě tady ještě moc netuší, co jsme zač.
Po několika kilometrech kamenité cesty naznáváme, že je čas přezout na Vraníky.

Problémem se stává Kubova paměť, která už neudržela informaci, že má pořídit nebo půjčit pořádný hever. Ten, co má teď, Kopřifčiny práhy zničely už při cestách po ČR a posledním proraženém kole. Při první příležitosti ničí Kopřifka pro jistotu hever i nám a tenhle souboj vyhrává. Začíná se improvizovat, Standa je nasranej, do heveru se strkají šrouby, pod hever klacky a kameny..

Rozpadlá cesta nás vedla přes celé pohoří Velebit s naprosto kulervoucími výhledy. Majstorska cesta vede přes průsmyk Mali Alan, délka cesty je 41km. Pochází z roku 1832 a je zapsaná na seznam chorvatského dědictví. V oblasti Velebitu bylo natočeno několik filmů s Vinnetouem.






Tohle se tedy hodně přiblížilo rumunské Transalpině, nádhera.
Další bod je Pariževačka glavica, místo nad řekou Zrmanjou, kde se natáčelo několik scén z Vinnetoua.


Na letošní Gumbalkán vyrazil někdo i ve staré Volze. Žere mu to 15 litrů a v serpentinách má staženej zadek, protože otočit volantem z jedné na druhou stranu je 5 plných otáček. 😂 Ale mají dobrou náladu.

Stavíme u moře na koupačku. Ztrácíme se Kopřifce a dojíždíme přímo k moři, kde si nás odchytne česká rodinka. Nejvíc se k nám má maminka s velmi výrazným velbloudím kopýtkem, kterou fascinuje název naší posádky a celý princip Gumbalkánu. Milá paní, vypadá, že by jela s námi😅
Vracíme se zpět pro Korpřifku a jdeme se koupat. Tedy já nejdu, protože přístup do vody je jen po nájezdu pro lodě, který je obrostlý vodními řasami a klouže jako led. Tam kdybych sebou švihnul, tak pro mě tahle výprava skončila 😂




Dalším bodem je výhled na kaňon s malým jezerem. To už je zajímavější, ale je vedro, tak se moc nezdržujeme.

Dalším dnešním checkpointem je pravoslavný klášter uprostřed ničeho.

Klášter vypadá krásně, ale spíš nás tady zaujala voda v řece, která teče kolem.



Odjíždíme s těžkým srdcem z takovýho nádhernýho místa, Bůh ví, kdy bude zase taková příležitost.
Tak Bůh nás vyslyšel. Ujíždíme jen 1,5 km od kláštera o přejíždíme stejnou řeku. Posádce Kopřifky se moc nechce, ale my tam skáčeme v podstatě z jedoucí TaŠunky. Kuba prská, ale když vidí, že se nám nechce ven, vyměkne a skočí tam taky. Pavel už se pak zlomí sám a ani on nevydrží 😅

Takhle čistou vodu jsem nikdy neviděl, je to nádhera. Víckrát už bohužel tuhle vodu nepřejíždíme.
Jedeme dál, ale už máme fakt hlad.

Standa měl chuť na prase a splnilo se mu to, dnes máme šťastnej den. Dojíždíme do hospůdky, kde pečou celé prase na rožni, poroučíme si kilo z prasátka a šopsku salatu (Kuba chleba) a jsme nadšení.

Kuba servírku tak pobavil tím, že si k tomu objednal kruh, tedy chleba, že se chodí průběžně ptát, jestli ho má dost. Když přijde sklidit ze stolu, zhrozí se, že je celý kruh sežraný. Standa se přiznává, že si několik posledních krajíčků zabalil potají do ubrousku na později. Paní je pobavená a přináší mu na to pytlík. 😂 Rozdáváme radost a smích. 🙏🏻
Stavíme v obchodě Plodina na nákup večeře a snídaně.

Další checkpoint je hrad v Kninu. Vyjíždíme nahoru až před bránu, kde zjišťujeme, že je vstup 8€, což vzdáváme částečně z časových důvodů, částečně ze skrblických.

Další bod je mimo Gumbalkán, Standa nás dovádí k pramenu řeky Krky. Je neuvěřitelný, kolik vody se tady valí ze země už tisíce let. 😳






Ta voda je tady neskutečná, tahle je ale ultra studená.
Dnes už poslední bod u chorvatských pomníků. Fotku sem nedávám, nestálo to za to.


Dojíždíme k místu dnešního noclehu, jezeru Perućko. Kam oko dohlédne, je jeden člověk. Jinak jen racci, čistá voda, ticho a samota.








