Karvayovi

Den 6. Snbáci, hranice, prach a výjezd

Den 6. Snbáci, hranice, prach a výjezd

Je kudlanka nábožná na polštáři dobré nebo špatné znamení? 🤔

Sympaťanda

Postupně odjíždí všechno osazenstvo od moře, zůstává jen dědeček s pytlačkou, který vytahuje jednu čudlu za druhou. Tímhle tempen je Jadran do týdne bez ryb.

Zapadá sluníčko a my půjdeme pomalu rozbalit matrace. Jediná nevýhoda jsou tady vosy.

Jsme páni ostrova! 🤩 Pavel nás při koupání na Adama trochu děsí tím, že je nebezpečné koupat se nahý, protože všichni dravci se loví na něco malého co se mrská. Podle mě kecá.

Tady to půjde 🙂

Noc byla klidná, kromě přemnožených komárů, které Standu dohnali nejdřív k tomu, vzít si jégrovky a mikinu, aby pak pro jistotu postavil radši i stan. Nebo obráceně, nevím.

Ráno mě vzbouzí běžci, kteří mi běží kolem hlavy a Kuba, který nemůže dospat. Ten mořskej vzduch mu nedělá dobře a posiluje jeho vrozené adhd.

V 5 ráno už je světlo.
Tahle chorvatská krasavice si Standu oblíbila a čekala na něj i ráno.

Koupeme se, snídáme a vyrážíme na poslední chorvatský bod, pak už vzhůru do Bosny.

Potkáváme Chorvata ve Favoritu, jede jako s S-kovým Mercedesem. Je vidět, že Škoda tady má velké jméno, ne nadarmo se za námi leckdy někdo otočí a zamává.

Na radarech v městečkách, kde vždy bliká zběsile 50km/hod kdykoliv projíždíme, bliká i nápis “Uspori”. Praktické, řidiči se okamžitě spojí jeho rychlost s faktem, že když ho změří, bude ho to stát úspory. Chorvati jsou kujóni.

Poslední chorvatský bod je pramen řeky Rudy. Vypadá to, že už tady pár lidí bylo včera a místním se to tak líbilo, že je přes most natažené nové pletivo. Gumbalkán tady je populární hned na začátku.

Nacházíme jinou trasu a přijíždíme až k pramenu. Nedostatkem vody Chorvati rozhodně netrpí, valí se tady opět masa vody každou vteřinu. Kdyby se to dozvěděl Babiš, už by tu byla fabrika na lahvování nefalšované, chorvatské, pramenité vody s příběhem.

Kuba v nestřeženém okamžiku vbíhá do vody a obličej značí, že bude asi ledová.

Pavel taky neodolá a trpí.

Přejíždíme hory starou pytláckou stezkou a zastavuje nás hlídka chorvatského SNB, která tady je schovaná.

Berou nám naše doklady a doklady od aut a odchází do svého Kodiaqu, kde dlouze diktují naše nacionále do vysílačky. Vylézáme z aut a demokraticky rozhodujeme, že pokud bude někdo z nás muset dělat při osobní prohlídce komín, budou to ti dva čerstvě umytí.

Kuba přemýšlí o komínu.

Komíny asi dělat nemusíme, odvoláváme, k jejich velké úlevě, naši kominickou reprezentaci. Když jsme proklepnutí v databázích Interpolu, přichází esenbáci zpět a moc je zajímá, co tady vlastně děláme a jestli nejedeme náhodou nějaký závod. Snažíme se jim vysvětlit, že to by nás ani nenapadlo. Ptají se, jestli máme nějaké sponzory. Nemáme! Fascinuje mě jejich nulová ochota mluvit jakoukoliv jinou řečí než chorvatštinou.

Zjišťují, odkud a kam jedeme a jestli máme v úmyslu se do Chorvatska ještě vracet. Dost se jim ulevuje, když říkáme, že ne. Po otázce, zda jsme jen tahle dvě auta a jiní kokoti podobného ražení se tady už nevyskytují je mi jich trochu líto. Vůbec neví, co vše je dnes ještě čeká. 😬

Atmosféra se uklidňuje a začíná je zajímat, kolik máme na našich strojích najeto a líčí, jaký je Kodiaq dobryj auto a že najedou 150 tisíc ročně. Ale dobryj, dobryj.

Ťuká si na zbraň a ptá se, jestli máme něco takového nebo drogy. Odmítáme, drakobijku zapírám, Pavel svůj vyvrhovák taky.

Máme osobní eskortu z hor zpět do nížiny k bosenským hranicím. Honorace, no, nebo si chtějí být jistí, že fakt zmizíme.

Protože už jsme předem proklepnutí, projíždíme hranice do Bosny bez problémů.

Prvním bosenským bodem je Buško jezero. Už je tady milion gumbalkánistů, přesně to, čeho jsme se báli (kromě Kubíka).

Je to tady teda krásný, ne že ne.

Kuba googlí hned po příjezdu, jestli si může dát pivo za volantem. Zjišťuje, že může mít 0,3 promile a už se nám ztrácí do stánku, kde objednává čtyři kousky. Je hezký, jak má starost o to, abysme dodržovali pitný režim, inu záchranář každým coulem. ❤️

Jedna posádka se na pláži zahrabala, v Kubovi se probouzí jeho záchranářské geny a běží jim na pomoc. Když se vyhrabou, má na chvilku ukojené své sociální potřeby a vypadá spokojeně.

Co čert nechtěl, zahrabala se i TaŠunka. 🫣

Posádka, která nás pomáhala vyprostit chce jet s námi, protože jedou podle papírové mapy a zjistili, že místo Bosny tam mají zelenou louku. Toho jsem se bál. 😵‍💫 Ujíždíme jim hned po cca dvou kilometrech.

Další bod je díra v zemi. 😳 Fakt velká. Vytvořila se zhroucením krasové jeskyně, má 160x100m, hluboká 40-60m. Hezký, ale vede sem jen špatná, kamenitá a strašně prašná cesta. Když kýchnu, musím se jít vyprášit. Standa jako astmatik si vysloveně chrochtá.

Díra 🤷🏻‍♂️
Už nás dohonili. 😭 Za prst na fotce sorry, přes prach jsem neviděl.
Takhle jsme projeli bosenské hranice 😅
Je tady fakt prašno, prach máme úplně všude. Standa si bere do auta dejchátko.

Tankujeme a nakupujeme si chleba a pomazánky na večer a na ráno. Rovnou se stavíme i v nákupáku na oběd, grilované olihně tady stoji 18 konvertibilních marek, tj. 9€. Jaký rozdíl proti Chorvatsku, kde za ně chtěli 30€, Standa se dočkal. 🙂

Kuba si dává řízek, my s Pavlem si dáváme plněné ledviny svinjskym masem. Moc dobrý to bylo!

Jsou tady asi fakt velký porce, šnicly dělají po bečkách 🤯
Až se vykoupeme, budeme vědět, kde si je posušit, to je praktické 👍🏻

Začínáme po cestě vidět první muslimské minarety a zahalené děvčice. Těm s batohama se vyhýbáme.

Kopřifka se na rovince najednou povážlivě naklání a zastavuje, levý Vraník neudržel prst na tempu naší výpravy a poroučel se do kaučukového nebe. Nevadí, rozjíždí se výměna jako na závodech F1 a do 10 minut odjíždíme.

Kuba ve vestě řídí dopravu. Budiž Gumbalkánu ke cti, že každé druhé auto přibržďuje a ptá se, jestli nepotřebujeme pomoct
Zastavilo by každé, ale moje tričko to zkazilo.

Jedeme po hřebenech hor a máme krásné výhledy, cesta se klikatí k dalšímu bodu.

Není to nádhera?

Dojíždíme k Ramskému jezeru a pomalu nám dochází, kam povede naše cesta.

Cestička se hezky line, ale bez krajnic a s velkým srázem.

Najíždíme na cestu a začínáme šplhat nahoru. Cesta je hodně rozbitá, ale po průjezdu Gumbalkánu bude neprůjezdná. Pomalu míjíme místa, kde byly, soudě podle stop, jednoznačně proražené olejové vany. Sráz dolů na štěrkové cestě bez krajnice je několik set metrů a já zjišťuju, že tady nejsem rád. Mám radost z průjezdu každé zatáčky, která nás přiblíží cíli, ale děsím se a chce se mi zvracet kdykoliv se nahneme nad propast.

Potkáváme bosenský náklaďák jedoucí dolů, řidič nadává a gestikuluje tam divoce, že čekám, jestli nám za jízdy přeskočí na střechu. Zřejmě nejsme první, co tady dnes potkal a jet s tím těžkým náklaďákem po nezpeveněné krajnici a vyhýbat se nám se mu nelíbí ani trochu. Mávám na něj a usmívám se, což ho dostává ještě víc do varu.

Jedeme v klidu na jedničku a čím výš se drápeme, tím větší hřbitov aut potkáváme. Je tady dost aut, které to na běžných pneumatikách nemají šanci vyjet a skončili někde v půlce, což se nám, s Vraníkama, stát nemůže. Jsou tady i tací, kteří motor stihli po cestě uvařit, o těch s proraženou vanou nemluvě, ti dojeli. 🫣

Dojíždíme nahoru do 1160m a fotíme si Ramské jezero, výhled je odsud fakt krásný, ale děsím se toho, že to budeme muset jet zpátky dolů. Ramské jezero vzniklo zatopením údolí řeky Rama, kde vlivem tání sněhu a silnějších srážek kolísá hladina vody v průběhu roku o několik metrů.

Ramské jezero

Naštěstí nemusíme dolů stejnou cestou a pokračujeme dál. Kuba hlásí do vysílačky výstrahu na “střeva na silnici”, předpokládáme, že jsou to nějací naši souputníci, ale ukáže se, že myslel “dřeva”. 🫣

Dojeli jsme na další bod – Prokošské jezero. Jedná se o jezero ledovcového původu ve výšce skoro 1700 m n. m. Vyfotili jsme a jedeme vy víte kam, je tady zima a poprchává.

Prokošské jezero

Sjíždíme o 1000 výškových metrů níže, brzdy nám smrdí až do Sarajeva a kilo prachu máme i pod pytlikem.

Tady už žijí, jak říká Standa, už jen indiáni. Má pravdu.

Předjíždí nás ostře snbáci, ale nejdou po nás. Po pár kilometrech je potkáváme u dost ošklivé místní nehody. 😵‍💫

Máme drobný defekt na výfukovém systému – čti máme v něm díru velikosti dětské ruky svírající mandarinku. 😅

Dojeli jsme na dnešní poslední bod, tím jsou bosenské pseudopyramidy. V roce 2005 je měl objevit bosenský spisovatetel, žijící za velkou louží, Semir Osmanagić. Podle jeho tvrze ní se tady nacházejí největší a nejstarší pyramidy na světě, které postavili Illyrové cca 10.000 let př.n.l. Nejvyšší z nich, Pyramida Slunce má měřit 220 metrů a spolu s ní tu má být do trojúhelníku postavená ještě Pyramida Měsíce a Pyramida Draka. Jeho tvrzení bylo xkrát vyvráceno ve vědeckých kruzích a podle některých tvrzení Osmanagić kopec za komerčním účelem uměle upravuje tak, aby vypadal jako pyramida. Osmanagić bude zřejmě pěkné kvítko.

Fotku nemám, je tady milion lidí z Gumbalkánu, bordel, hluk, diskotéka. Přijíždí policie a my raději jedeme hledat místo pro dnešní přespání.

S místem nejsme úplně spokojení, ale lepší nemáme a mít dnes nebudeme. To špičaté vlevo nad Pavlovo stanem je Pyramida Slunce.
Za stanem máme odpadky včetně těhotenského testu, to by mě zajímalo, co se sem jezdí dělat..
Dáme si véču a půjdeme se uložit, snad v noci nedorazí Horde zla 😅

Tags: